Reklama

VERONIKA HURDOVÁ: Už vím, že můžu jít dál

Spisovatelka a autorka úspěšného blogu Krkavčí matka loni ve dvaatřiceti letech ovdověla. Její muž zemřel náhle po pádu ze střechy, ona zůstala sama se dvěma dětmi, třetí se narodilo půl roku po jeho smrti.
Napsala Klára Kubíčková Vydáno 17. listopad 2016
VERONIKA HURDOVÁ: Už vím, že můžu jít dál
Foto: Robert Tichý
 
Málokdo si umí představit, jak těžké období to pro vás bylo. Přesto: co vám ten rok dal?
Přijde mi to jako měsíc, ne jako rok. Na druhou stranu jsem za tu dobu ušla obrovský kus cesty. Byli jsme s mým mužem Honzou tandem, skládačka, doplňovali jsme se. Spolu jsme byli silní. Během toho roku jsem se nenaučila to, co uměl Honza, ale i tak jsem zjistila, že to zvládnu. Že se postarám o finance, že nás dokážu přestěhovat, všechno zorganizovat. Posílilo to moji vnitřní jistotu v tom, že už není překážka, přes kterou bych se nedostala. Ať se teď přihodí cokoli, vím moc dobře, že to nejhorší se mi už stalo, takže mám paradoxně mnohem menší strach z čehokoli. Dřív jsem se bála jít do spousty věcí. Teď už se opravdu nebojím.
 
Co bylo nejtěžší?
Přemíra štěstí. Těžkosti vždycky nějak zvládnete. Ale když se vaše dítě naučí jezdit na kole, když povyroste o pár centimetrů, když se naučí mluvit, všechny tyhle každodenní blbiny nemáte najednou s kým sdílet, nemáte komu říct: hele, to je krása, vidíš to?!
 
Jak se s malými dětmi mluví o smrti?
Děti měly dva a tři roky, ale už obstojně mluvily, tatínka si pamatují. Ale nemají smrt obalenou tolika nánosy jako my dospělí, nemají ji spojenou s patosem. Vzaly to skoro buddhisticky, jako tu nejpřirozenější věc v životě.
 
Nejpřirozenější?
Tak to je, není nic přirozenějšího než se narodit a nakonec zemřít. Život prostě ústí do smrti. Často o tátovi mluví, vzpomínají na to, co s ním dělaly. Ale neříkají, že jim chybí, jen prostě vzpomínají na zážitky s ním. Žijí v přítomnosti. 
 
A vy?
Byla jsem samozřejmě zoufale smutná, dodnes jsem. Na začátku tak moc, že někteří kamarádi neměli odvahu mě v prvních měsících po Honzově smrti vidět, nechtěli se prostě toho smutku dotknout. Ty, co odvahu měli, jsem občas překvapovala, že jsem se uměla smát. Nezakazuju si smutek, ale teď po roce jsem konečně došla do bodu, že vím, že můžu jít dát, že můžu svůj život stavět sama.
 
Co byste sama sobě zpětně poradila?
Vůbec nic. I ty slepé uličky, do kterých jsem se třeba po Honzově smrti dostala, nebyly slepé, byly součástí cesty. Odžila jsem si to správně. Byla jsem nejistá, jak zvládnu hypotéku, jak budu pokračovat v našem podnikání, jak obstarám v domácnosti všechno sama. Ale paradoxně jsem si byla jistá, že každý krok, který dělám, dělám správně. Takovou sílu uvnitř sebe jsem nikdy dřív necítila.

Celý rozhovor si můžete přečíst v prosincové Marianne.

Další články

Reklama