Reklama

ZDENĚK SVĚRÁK: Jsem dítě štěstěny

Zdeněk Svěrák (80) se konečně vymanil z oslav svých i cimrmanovských kulatin, vydal společně s Jaroslavem Uhlířem desku Cirkusový stan a dotočil se synem Janem film Po strništi bos. Neznamená to ale, že by začal odpočívat.
Napsala Vydáno 17. listopad 2016
ZDENĚK SVĚRÁK: Jsem dítě štěstěny
Foto: Matěj Třešňák
 
Působíte laskavě a moudře. Neleze vám tahle vaše image už někdy na nervy? Anebo lidem okolo vás? 
Jak já bych na to odpověděl. Nedělám to schválně. Tak se člověk narodí, že je hodný nebo laskavý, jak říkáte. Já to mám od druhých taky rád. Mám rád úsměv, nemám rád, když jsou na sebe lidi oškliví. Nedovedu odříct, je to povahou. Proto si netroufám na záporné role, divák by mi je nevěřil. Měl jsem vlastně jen jednu ve Třech veteránech, ministra. Jestli jsem v něčem věrohodný, tak v postavách, které jsou mi blízké. 
 
Zlobil jste alespoň jako dítě?
Byl jsem normální lajdák, chodil jsem pozdě k obědu, nebyl jsem k sehnání. Nebo když jsem šel pro pivo do džbánu a zakecal se, spadla pěna. Domácí úkoly jsem dělal na poslední chvíli, do školy jsem chodil pozdě, já nerad vstávám. To mám dodnes. Chodil jsem pozdě i jako učitel. Školník káral poslední opozdilce a pak jsem se přihasil já. 
 
Jak dlouho jste vlastně učil?
Čtyři roky. Jsem vyučený češtinář. Tehdy se studoval jeden obor, český jazyk a literatura. Jenže když tenhle obor vymýšleli, nedošlo jim, že se pak učitel utopí v opravách, vrství se vám sešity s diktáty a slohy. To byl jeden z důvodů, proč jsem toho nechal. 
 
Jaký jste byl učitel?
Nejdřív jsem to měl těžké, byl jsem příliš laskavý a děti toho zneužívaly, tak jsem se naučil hrát přísného. Ale to pak na gymnáziu, kam jsem přešel ze základní školy, naštěstí nebylo třeba. Tam je učení zajímalo. A měli mě rádi. Alespoň si to myslím. 
 
Jako dospělý jste taky zlobil?
To nevím, co bych odpověděl. Co je to dospělé zlobení? (je trochu rozčilený)
 
Jestli jste vždycky všechno dělal správně.
To víte, že ne, to nikdo nedělá. Ale snaha dělat věci správně vždycky je.
 
Vychovával jste svoje děti tak, jak vychovávali rodiče vás? 
Myslím, že jsem to převzal od rodičů, ono se to kopíruje. Ale s tím, že jsem nedělal to, co jsem u rodičů nesnášel. Uvědomil jsem si, že děti vnímají, třeba když se mluví jinak před návštěvou a jinak potom, co odejde. Sousedka, na kterou se dospělí hezky tvářili, a pak ji pomluví a že je dobře, že už vypadla. Rodiče si myslí, že to jejich potomci nevidí, ale oni faleš nelibě nesou. Od rodičů jsem ale převzal přísnost i trestání. Myslím, že zlé skutky se mají trestat.
 
Celý rozhovor si můžete přečíst v prosincové Marianne.
Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama