Reklama

ZUZANA STIVÍNOVÁ: Bylo to skvělé! A jsem ráda zpátky

Vstoupí do kavárny a zastaví čas. Je mimořádně krásná, a to sama od sebe – její jediné líčení je červená rtěnka. Má úžasnou pleť, vlasy stažené do přísného culíku, parádní brýle a neustále se směje – a její sytý hluboký hlas si přesně teď dosaďte do toho kavárenského ruchu. Zuzana Stivínová (43), jedna z nejvýraznějších českých hereček, se vrátila po sedmi letech prožitých na newyorském Manhattanu zpátky do Prahy. Jaké je naskakovat zpátky do starého života i do hereckého vlaku, který obvykle ujíždí intergalaktickou rychlostí?
Napsala Michala Komrsková Vydáno 22. září 2016
ZUZANA STIVÍNOVÁ: Bylo to skvělé! A jsem ráda zpátky
V Praze jste teď přesně rok. Vracela jste se ráda? 
Docela jo. Stěhování je vždycky náročný, o to náročnější po sedmi letech a přes oceán, ale těšila jsem se. Odjížděli jsme na tři roky a vraceli se za sedm let. Užila jsem si to dostatečně. New York uvidím znovu, nebo můžu, když budu chtít. Není to fatální, není to emigrace. Do Čech jsem jezdila často, spíš jsem se těšila na to, že tady to nebude provizorium. 
 
Jak se žije provizorium protahované ze tří let na sedm? 
Užíváte si každého dne, ale v určitou chvíli si řeknete, budeme tady dál? Muselo by to být nejméně na deset let – a chceme tu být deset let, nebo jedeme hned? Člověk se musí rozhodnout. 
 
Rozhodnutí souviselo jen s kariérou vašeho muže? 
I s dětmi. Věděli jsme, že když neodjedeme hned, už bychom je neodvezli jen tak. Říct jim za dva roky, když se začínaly integrovat? Už tam zarůstaly. S manželem jsme se shodli, že chceme, aby měly i české dětství. Takhle by byly už jenom Američani, vzdalovaly by se. Mně to přišlo důležité, jako poslední dobrá možnost se vrátit. 
 
Vašim synům je deset a třináct let. Je ještě vůbec možné, aby se integrovali tady, když přijedou v tomhle věku z New Yorku do Prahy? 
Ano. Odjeli, když jim bylo tři a šest. Pro mladšího je to asi náročnější, začal vnímat svět až na Manhattanu, ale starší zná obojí. 
 
Říkají vám, maminko, my se vrátíme domů, do New Yorku? 
Za prvé mi neříkají maminko…
 
A jak? Mom? 
Taky ne, spíš říkají, já si vezmu jogurt, jo? Ale jsem ráda, že se mnou vůbec hovoří. Podle mě se jim stýská, ale aspoň pracují na tom, že tam v budoucnu budou studovat. 
 
Kde jste v New Yorku bydleli? 
Přímo na Manhattanu. Všechny peníze dáte za nájem, ale to je jedno, aspoň si koupíte pár let zážitků. Mohli bychom bydlet třeba v Brooklynu, ale o tolik levnější by to nebylo. 
 
Štval vás někdy Manhattan? 
Bydleli jsme na východní straně, kde jsou nemocnice, dálnice, pořád jsme slyšeli houkačky, nad námi byl heliport. Je to hlučné a zalidněné město, běžný provoz byl někdy náročný. Každý výlet do Central parku byla akce, jdete s davem lidí, mně to vadí, já jdu radši do Grébovky. V Praze i na Manhattanu si občurávam svoje patníky, které si vytvořím jenom já. To místo je nakopávací, ale někdy i stejně vyčerpávající. Tady mi chybí hodný lidi a small talks, to mám ráda. Přátelila jsem se s Indy, s Korejkou, měla jsem přítelkyni z Keni, s nimi jsem rozmlouvala, to po nich se mi stýská.
 
To už je podruhé, co jste musela opustit své přátele – když jste odjížděla z Prahy, a teď.
Z Prahy to bylo snazší, po návratu vám zbudou jen ti praví. Někdo potřebuje permanentní pozornost, jiní fungují, i když jsem s nimi neměla ani čas mluvit. Za sedm let si tolik přátel neuděláte, když jste s nimi nechodila do školy, do oddílu, na žádné kroužky. Jestli jsem tam měla pět přátel, je to moc. Spřátelili jsme se třeba s rodinou z Indie, babička vás učí vázat sárí, dělat jejich rodinný čaj, jenže pak odjedete na léto do Čech, vrátíte se, a oni tam nejsou, protože táta byl pilot a odveleli ho jinam. Tak napíšete, „jé, my jsme se minuli“, a přitom můžete rovnou napsat „hezký život!“, protože se už nikdy neuvidíte. To se mi stalo mnohokrát, v New Yorku je to běžné. Proto tam lidi žijí tak naplno, teď. 
 
Je život v New Yorku tvrdý?
Mnohokrát jsem slyšela, ty se máš, ty žiješ v New Yorku. Na to jsem odpovídala „ano“. Lidi tam často mají malé byty, nemají rodiny, musejí se sami o sebe postarat. Posílala bych děti na zkušenou. V jakékoli metropoli se naučí být samostatní, je to do života dobrý. Pak všichni zjistí, jak se tu vesměs máme docela dobře. Kvalita života v Čechách je vysoká.
 
Celý rozhovor si můžete přečíst v říjnové Marianne. 

Další články

Reklama