Reklama

6 věcí, které bych se měla učit od své dcery

Jsme spolu doma už 14 dní (neštovice) a někdy je to na zabití (moje). Ale když se mi v chaosu mezi psaním u jídelního stolu, zametáním drobků, česáním culíčků a pojídáním dřevěných dortů a plastových potravin, které mi dcera neustále nosí ke kafi, podaří na chvíli zastavit, žasnu, jak je ta malá žena úžasná. A zjišťuju, že se od ní mám co učit. Tak třeba:
Napsala Ivona Horváth Souralová Vydáno 01. červen 2016
6 věcí, které bych se měla učit od své dcery
1. Oblékání
Ať je zima nebo teplo, veselo nebo smutno, dcera vždy trvá na tom, že si vezme sukni nebo šaty a že jí to bude slušet. Asi se řídí moudrem Coco Chanel: „Žena nemůže mít špatnou náladu, když má na sobě skvělý outfit.“ To já když se necítím na 100 %, což je naprostá většina dnů, vklouzávám do tmavých džín, kecek a zahalujících kabátů. A moje sbírka šatů na mě každé ráno vyčítavě hledí…
 
2. Přijímání komplimentů
Na větu „Ty jsi krásná!“ existuje u mé dcery jediná možná odpověď: „Ano, mami.“ V kontrastu s tím stojí za to vidět, když kompliment utrousím u nás v redakci. Upřímné pochvaly typu „Ty dneska vypadáš nějak hezky. Sluší ti to.“ Nebo: „To je nová košile? Moc pěkná!“ zahánějí moje kolegyně kamsi do kouta, odkud nesměle pípají: „Prosím tě, vždyť jsem skoro celou noc nespala.“ Případně: „Ta košile je se sekáče, stála 20 Kč a už ji mám tři roky.“ A já se od nich neliším – jakmile dostanu kompliment, okamžitě pátrám po něčem, co by ho shodilo. „Joo, to jsou ty boty, kvůli kterým jsem minulý měsíc tak nervózně vyhlížela výplatu,“ koktala jsem nedávno kolegyni ve výtahu. Jako by vypadat dobře byl nějaký hřích.
 
3. Jídlo
Jak známo, děti milují delikatesy typu suché špagety nebo rýže s ničím. Moje dcera však nadto miluje maso, ovoce a zeleninu a nesnáší knedlíky, brambory a máslo. Ve finále tak praktikuje něco jako dělenou stravu. Má-li na talíři rohlík, šunku a rajčata, nejprve obřadně sní rajčata, potom šunku a nakonec rohlík, pokud jí zbyde místo. Často také jí buď jen maso se zeleninou, nebo jen rýži, až se občas ptám, proč jí toho vlastně na talíř dávám tolik. Ale ta správná otázka ve skutečnosti zní: Proč toho dávám na talíř tolik sobě?
 
4. Hrdinství
Moje dcera o sobě poslední dobou neustále prohlašuje, že je akrobatka, baletka či princezna. Co na tom, že jen poskakuje po bytě a předvádí nemotorné piruety. O svém tátovi, který má hrůzu ze zvedání těžkých věcí, pro změnu zcela vážně prohlašuje, že je silák. Až mě nedávno napadlo, že je to vlastně úžasně povzbuzující a že bych také mohla mít nějakou hrdinskou přezdívku. Třeba superžena, supermatka nebo supermanželka. Co na tom, že jsem zrovna jen složila haldu ponožek nebo vydrhla vanu.
 
5. Chválení
Jen za tu dobu, co jsem psala předchozí odstavec, o sobě moje dcera prohlásila, že je velká, šikovná a že je dobrá učitelka skákání. Kromě toho neustále ponouká mě, abych ji pochválila, případně jí zatleskala (což i z výchovných důvodů dělám). Občas však těmito pochvalami vyvádí z míry i mě, třeba když u oběda řekna: „Maminko, ty seš ale šikulka, jak pěkně motáš ty špagety.“ A tak si říkám, jestli není občas lepší se v duchu pochválit i za naprostou samozřejmost, než se ve skrytu duše peskovat za každou drobnou chybu.
 
6. Velká / malá
Moje dcera má období, kdy chce být velká. Jsou jí čtyři, ale už chce do školy, chce tančit balet a přespávat u kamarádky. Pocit, že je velká, ji neustále pohání zkoušet nové věci a nebát se jich, protože touha vyrovnat se starším je silná. Někdy ale v hlavě přepne a je zase malá. Malá holčička, která nic nemusí a každý jí se vším rád pomůže. Tak si říkám, že i já bych někdy měla přepnout a být zase malá. Říct si o pomoc, když potřebuju, anebo se jen tak schloulit někomu do náruče.  
 
 
 

Další články

Reklama