Reklama

Den, kdy jsem přišla o dceru

Simona Vlková (39) poslední rok a půl věří na znamení. „Možná si jich třeba jen víc všímám, nevím… A vrátila jsem se k víře a k Bohu,“ říká Simona, které zemřela dcera na maturitním plese. Jak se s takovou bolestí může matka vyrovnat?
Napsala Kristýna Mazánková Vydáno 09. říjen 2014
Den, kdy jsem přišla o dceru

„Smrt na maturitním plese v Praze: Bára (19) se předávkovala extází.“ Podobné titulky z denního tisku začaly vycházet loni po 21. březnu, kdy v Radiopaláci proběhl maturitní ples. Bára byla dcera Simony, které se ten den změnil život. 

Na ples vyrazila Simona se svými sestrami a exmanželem. Všechno probíhalo příjemně, až večer, po stužkování, za Simonou přišel Barbořin kamarád Jakub, že Bára leží na záchodě. „Bára se šla převléknout, protože měla mít předtančení. Hned jsme běželi za ní. Vůbec si nevybavuji, jestli tam u ní byli nějací lidé. Jen z vyprávění vím, že ano. Když se převlékaly, Bára se prý v jednu chvíli sesunula k zemi. Dodnes mám ten obraz před očima. Bára leží na zemi, spolužačky kolem ní. Oživovaly jsme ji, já jí dávala dýchání z úst do úst, holky masáž srdce. Měla v puse krev. Někdo se ptal, co se stalo, co si mohla vzít. A pak jsem tušila, že už je konec… Když přijeli záchranáři, oživovali ji ještě dalších čtyřicet minut. A jeden z nich pak otevřel okno. Jako by vypouštěl její duši ven…“ vypráví Simona Vlková. 

Může být něco horšího, než když matka ztratí své dítě? Několik měsíců nekomunikovala vůbec s nikým, jen s nejužší rodinou, a snažila se fungovat kvůli Elišce, mladší dceři, které tehdy bylo dva a půl roku. „Pro Elišku to bylo těžké, najednou měla mámu, která pořád jen pláče. Byla jsem jako tělo bez duše.“ Simoně nepřidal ani mediální hon, který se po události strhl. Spekulovalo se, jestli se Barbora předávkovala drogami. Jednu chvíli to dle článků vypadalo jako tutová věc. Než byla provedena soudní pitva, ze které vzešlo, že drogy Báru nezabily, že nejspíš šlo o souhru nešťastných náhod a vyčerpání organismu. Ale nálepka feťačky už Barboře tak trochu zůstala. „Půl roku jsem se utápěla v depresích a v návalech smutku, naštěstí jsem vedle sebe měla rodinu a přátele, kteří mě podrželi. Asi až po třičtvrtě roce mi došlo, že Bára už opravdu nikdy neotevře dveře a nevrátí se.  Ale nikdy jsem se neptala proč. Proč se tohle muselo stát zrovna mě. Prostě se to stalo,“ říká Simona. 

A letos, 3. března, skoro rok poté, si Simona řekla, že musí začít znovu žít. I když v první chvíli nevěděla jak. „Měla jsem nutkání Báru očistit, protože názory, že umřela feťačka, jsem pořád občas slýchala. Proto jsem začala psát knížku. Pláču u ní, a tím se čistím,“ vypráví Simona, která knihu Najít světlo ve tmě píše i s pomocí dalších lidí, kteří ve svém životě zažili podobnou bolest. A tak se z psaní stala terapie pro mnohé, se kterými sdílí své příběhy, emoce, bolest… „Najít světlo ve tmě není o depresi a smutku, ale o tom, že i když se vám stane to nejhorší, můžete se zvednout a jít dál," vypráví Simona Vlková, která chce knihu vydat vlastním nákladem. Na crowdfundingovém portálu Hithit.cz tak může kdokoli přispět na vydání její knihy, které symbolizuje hlavně naději. 

https://www.hithit.com/cs/project/847/kniha-najit-svetlo-ve-tme

Další články

Reklama