Reklama

Dokážeme se změnit?

Vadí vám nějaká vlastnost, která sice patří k vaší osobnosti, ale pořád s ní narážíte?

Napsala Eva Hauserová Vydáno 21. září 2012
Dokážeme se změnit?

Ať už jde o přehnanou plachost, nechuť k cizím jazykům, nebo o vrozenou impulzivitu, je v našich silách s tím něco dělat? Psychologové a koučové tvrdí, že ano. Stojí to ale hodně úsilí.

Sama jsem se rozhodla ‚řešit‘ jednu svoji vlastnost, která mi ztěžuje život mezi lidmi. S přibývajícími lety sice trochu ustupuje, ale přece jen: jsem v jádru introvertní pavouk a do navazování nových kontaktů, do nezávazné konverzace typu ‚small talk‘ nebo do toho, abych někomu zatelefonovala, se musím dost nutit. Líbilo by se mi, kdybych dokázala jednat s lidmi vstřícněji, přátelštěji, sama se o ně zajímat a projevovat jim víc empatie. Začala jsem tedy pátrat, co s tím.

Sám sobě koučem

Behaviorální psychologové říkají, že změníme-li své vnější projevy, tedy chování, cosi se začne měnit i v našem nitru, změna se posiluje a nakonec si ji osvojíme. Názorný příklad: když se hodně smějete a usmíváte, třeba i bezdůvodně, přece jen vám to zlepší náladu. Jenomže pravý pesimista a morous by se upřímně smát a usmívat nedokázal, kdyby napřed nezapracoval na kontrole svých myšlenek a nezačal je pozitivně usměrňovat.

No a podobně to chodí i s jinými vlastnostmi. Můžete třeba trpět častými záchvaty trémy, úzkosti a sebepodceňování a zbytečně se nervovat třeba při každé uzávěrce v práci nebo zkoušce ve škole. Trochu vám pomůže už to, když nasadíte sebejistý úsměv, budete zhluboka dýchat a předem si nacvičíte věty, které pak s naprostým klidem pronesete, a jen vy budete vědět, jaké prožíváte napětí. Ale můžete sami sebe ‚trénovat‘ tak, abyste se opravdu do hloubky psychicky změnili, byli vnitřně klidnější a víc si věřili.

Drastické prolomení mé soukromé bubliny

Co se týče mé zmiňované introvertní pavoukovitosti, ta se nejvíc a nejsilněji projevovala v situaci, když mě někdo osloví na ulici. Třeba nějaký špatně placený brigádník lákající na marketingovou akci typu ‚zodpovíte nám otázku, a my vás za odměnu pozveme na předváděčku našeho zboží‘, aktivista sbírající podpisy pod petici, mládežník vybírající peníze na více či méně chvályhodné účely nebo prostě žebrák.

Podobné situace jsem snášela opravdu špatně, připadalo mi to totiž jako drastické prolomení mé soukromé bubliny, a tak jsem se zarputilým výrazem brala nohy na ramena, abych se těmhle lidem obloukem vyhnula. Přitom bych na některé jejich požadavky možná reagovala docela vstřícně, kdyby mi přišly e-mailem. A tak mě napadlo, že by mě přece neubylo, kdybych těm lidem věnovala pět vteřin času, vyslechla si, co chtějí, a slušně je odmítla. Tak by přece reagoval člověk, který má ostatní lidi rád a je na ně vstřícně a přátelsky vyladěný, ne? Začala jsem to zkoušet.

Hledání vnitřního extroverta

Mezitím jsem se při brouzdání různými weby propracovala k radám amerického psychologa Dana Erwina. Ten říká, že i rození introverti se mohou dostat na půl cesty k extraverzi, to znamená projevovat se přátelsky, otevřeně, být asertivní, komunikativní a lépe vnímat, jak jsou na tom spolupracovníci nebo členové rodiny. Není přitom vůbec potřeba se své introverze, která znamená, že rádi žijete ponořeni ve svém vnitřním světě, zbavovat. Dokáže to prý každý, všichni v sobě totiž máme něco z introverta i z extraverta.

Sám Dan Erwin prý byl v dětství a raném mládí velmi vyhraněný introvert a se spolužáky se prakticky nebavil. „Jako dítě jsem měl velmi bohatý duševní život, téměř všechno se odehrávalo v mém vnitřním světě,“ vypráví. „Málokdy jsem své myšlenky někomu sděloval, prostě jsem necítil potřebu to dělat.“ Na třídním srazu ho po letech spolužáci nemohli poznat, protože jeho chování prošlo neuvěřitelnou proměnou. Tenhle vtipný vypravěč a hvězda společnosti že je zakřiknutý Dan – divili se.

Proměna nebyla snadná, stála ho spoustu systematické práce. „Dlouhá léta jsem neuměl mluvit na veřejnosti, pracovat s více lidmi nebo vést interaktivní diskusi,“ vysvětluje. „A protože mě tyto věci nezajímaly, nevyužíval jsem příležitostí si příslušné dovednosti procvičit.“ Jenže právě v procvičování je celé tajemství úspěchu.

Herecké etudy v praxi

„Především si musíte změnu opravdu přát,“ radí Dan Erwin. Raději se zaměřte jen na jednu věc a jasně si uvědomte, co vám vadí. Třeba že celé dny v zaměstnání mlčíte, přitom byste se ale rádi zapojili do pracovních i mimopracovních debat.

Druhý krok spočívá v tom, že si najdete nebo v duchu představíte svůj vzor, tedy skutečného nebo fiktivního člověka (postavu z filmu nebo knížky, nebo si ji případně vymyslete sami), který se chová přesně tak, jak byste si to vy sami přáli. V každé situaci, se kterou jste nespokojení, si pak položíte otázku, jak by se váš vzor zachoval. A uděláte to. Možná vám to připadá trochu přitažené za vlasy, je to trochu jako hrát divadelní roli nebo si zkoušet masku, když ale vytrváte, časem vám tohle chování přejde do krve.

Já osobně jsem si nemusela hledat žádný zvláštní vzor, stačilo, když jsem si řekla: Jak by se v situaci, kdy po ní někdo něco nečekaně chce na ulici, zachovala normální citlivá žena? Zamračila by se jako bubák a zrychlila chůzi, nebo by si vyslechla, proč že jí kladou otázku „máte ráda přírodu?“, a s úsměvem by vysvětlila, že tuhle ekologickou organizaci už dávno podporuje. Kupodivu jsem zjistila, že prohodit pár slov není zas tak obtížné a namáhavé, jak se mi vždycky zdálo, naopak, člověk má z té krátké výměny větiček docela příjemný pocit. Podobné je to s tím mým odporem k telefonování: stačilo se vžít do lidí, kteří raději telefonují, než sepisují maily, a hned mě přešel pocit, že je budu obtěžovat, když jim zavolám. I tady mi pomohl každodenní cvik.

Konec cholerických scén

Kromě zmiňované introverze ale můžete pracovat i s impulzivitou nebo s choleričností – neuvážené výroky a záchvaty rozčilení, či dokonce vzteku a křiku působí na okolí opravdu špatně. I když vám samotným se třeba uleví a za chvilku na všechno zapomenete, můžete si být jistí, že ostatní vám to nezapomenou. Nebo možná neumíte dávat najevo city a jejich projevy ze sebe nevylomíte ani za nic, přitom drobné slovíčko nebo dotek leckdy udělají zázraky.

A co takhle zvládnout nějakou dovednost, na kterou jsme zbytečně rezignovali, a zlomili nad sebou hůl? Může se to týkat třeba orientace v prostoru nebo cizích jazyků, kde talent nehraje tak velkou roli jako systematické nacvičování. Často jsme tak přesvědčení o své neschopnosti, že se ani nesnažíme pochopit mapu nebo se nepokoušíme promluvit na cizince jejich jazykem, třeba klidně s chybami. Stačí se ale zbavit zbytečných zábran a houževnatě trénovat, a snaha brzy přinese ovoce.

Další články

Reklama