Reklama

Jen ji nechte, ať si zlobí

Když jsem byla malá, zlobila jsem jako sedm pekelných. Vykřikovala jsem, s kamarádkou se pošťuchovala, s kluky mlátila. Matka mi do žákovské knížky musela každý rok nalepit stránky navíc. Na poznámky. Máte doma podobně nezvladatelnou holčičku? Já radím: važte si její zpupnosti. Hodné holky se možná dostanou do nebe, ale, jak se říká, ty zlobivé tam, kam chtějí. Minimálně na záchod.
Napsala Sandra Kracíková Vydáno 12. duben 2013
Jen ji nechte, ať si zlobí

K tomuto závažnému poznání jsem nedávno dospěla na festivalu ohňostrojů (!). Chtělo se mi na malou. Chtělo se mi krutě na malou. „Království za mísu," říkala jsem si, držela se svého kelímku s pivem a křížila nohy. A hádejte co? Před záchodkem se klikatila šňůra žen s překříženýma nohama dlouhá jako pondělí! O kus dál byly pánské záchodky, a tak jsem pojala nápad, že to tam s těmi pány s mušlemi na chvilku vydržím. Jenomže sotva jsem poodešla od dámské fronty, zahlédla jsem to. Záchodky pro vozíčkáře!

Podívala jsem se nalevo, napravo a drze tam zaplula. Byla tam fůra místa a já jsem v zamlženém WC zrcadle zazářila štěstíčkem. Potom jsem to tajemství pošeptala dívce na konci toho obludného čuracího zástupu. A hádejte co: když jsem tam šla podruhé, nebyla před postiženými záchodky ani noha! Můj zlepšovák na ostatní nezabral. Lámala jsem si s tím hlavu: proč jsou holky takové skautky? Mám dojem, že se přílišná vzornost nevyplácí.

Podívejte se na mě. Byla jsem dítě, které byste doma nechtěli ani za trest. Odmlouvala jsem a moje nejčastější poznámka v žákovské knížce byla „drzá, vykřikuje". Ve třetí třídě jsem dostala dvojku z chování. Za co? Inu, na škole v přírodě se v kotelně budovy, kde byla naše třída nasáčkovaná, narodila kočce koťata. Zadržte koťatchtivé dítě, aby se na ně nechodilo pravidelně dívat! A tak mi na výzo přistála dvojka jako vyšitá.

Matka neustále chodila na kobereček do ředitelny a nervózně si kousala nehty, co že se mnou jednou bude. Otec byl klidnější. Když jsem neměla v pololetí ředitelskou důtku, dokonce vrtěl znepokojeně hlavou. Myslel si, že jsem nemocná. „S tou naší holkou něco je," říkával, ale matka věděla své. Když za pár týdnů dorazila na třídní schůzky, uklidnila se. Horší ‚zlobil' byl už jenom drsný Kloc!

Jenomže k té mé drzosti jsem měla v žákovské samé jedničky, byla jsem zvláštní úkaz. Drzé, příšerné dítě, a k tomu šprt! A tak se to se mnou mělo i na střední. Nakonec se moje drzost a chytrolínství konečně zúročily: dostala jsem se do novin a šlo mi to tam jako po másle.

A tak říkám: kdo zlobí, ten si možná nehraje, ale v životě si nakonec dělá, co chce. Pěstujte v holčičkách odbojnost, pánbíček jim požehná.


Další články

Reklama