Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Téma Marianne

Klára píše... o hraní

Jsem psavá osoba. Budu pro vás psát o tom, co se do Marianne nevešlo.Tentokrát o hraní, skutečnosti a neskutečnosti. Protože na tom možná něco je.

Klára Mandausová | 12. 01. 2015

Onehdy jsem přemýšlela, proč se mi některé filmy líbí a jiné ne. Jednoduché vysvětlení, že jsou některé prostě dobré a jiné blbé, nefunguje. Protože mezi námi, kdo pozná, co je opravdu dobré a co blbé. Kritik? Maminka? Intelektuál? Ale jděte...

Taky jsem si je zkoušela rovnat do kategorií. Slaďáky? Akce? Příběhy se zvířátky (haha)? Mučivě intelektuální rozpravy? V každém žánru mám svého oblíbence. Hm. Tak takhle taky ne. Mohla jsem nad tím mávnout rukou. Pořád si stěžuju, že nestíhám a teď dumám nad filmy.

A stejně mi to nedalo. Proč miluju Pýchu a předsudek, Rozum a cit, Jasmíniny slzy, Čtyři svatby a jeden pohřeb, (nejvíc ze všeho) Pána Prstenů, Slunce, seno..., Homolka a tobolka i další dvě homolkárny, Hoří, má panenko, Babel, ale třeba Taky tam, kde bydlí láska v hlavní roli s bývalým rakouským lyžařem Hansem Hinterseerem (kamarádka se o něj ošklivě otírá, když tvrdí, že mu u našich jižních sousedů říkají nejhezčí rakouská blondýna), televizní seriál Doktor z hor, Ducháček to zařídí, U pokladny stál, Tři oříšky pro popelku, Jak vytrhnout velrybě stoličku atd. atd. Ty, u kterých se tetelím blahem, hřeje mě u srdce, utírám si slzy, směju se jak protržená. Proč zrovna u nich a ne u jiných?

Asi jsem už na něco přišla. Mohla bych předstírat, že právě teď, u psaní. Kecala bych, napadlo mě to včera večer v koupelně. Mám ráda, když je film o něčem skutečném, nebo o něčem neskutečném. A je to poznat. Jo, tak tohle je skutečnost, takhle lidi mluví, mlčí, hážou po sobě květináčema, brečí, křičí, běhají, objímají se apod. A tohle je neskutečnost. A je jedno, jestli nadpřirozená - asi těžko si budu myslet, že Legolas ve volných chvílích skáče po zádech olifantů - nebo úplně nablble růžová a třeba i trochu k smíchu, jako když Hansi potká Moni a ta mu pohlédne do očí a vzdychne ach a Uwe zuří a chce Moni zahubit poníka a nakonec pochopí, že se k němu ani jeden nevrátí. Poník telepaticky odtuší, že v jablku je hřebík a kopne Uweho do kolena, zatímco Moni na seně laská Hansiho, ze kterého se vyklube veterinář, vyndá hřebík, zaváže koleno a řekne Moni ano, má lásko.

Ovšem když se míchá skutečné a neskutečné a jedno je vydáváno za druhé, skáče na mě z plátna a obrazovky paskvil, trapnost a nuda.

Mám totiž ráda, když na mě nikdo nic nehraje.

Nejen ve filmu.