Reklama

Moudrost tříletého guru

Malé děti toho ještě moc nevědí o životě, takže je těžko můžeme brát vážně. A nebo že by to bylo naopak?
Napsal Karolína Kamberská Vydáno 30. září 2016
Moudrost tříletého guru
Když se vám narodí dítě, máte před sebou těžký úkol – naučit ho během prvních zhruba deseti let (než vás přestane brát vážně) spoustu důležitých věcí. Třeba jak vycházet s lidmi a chovat se k nim hezky a zároveň zůstat sám sebou. Jenže když jsem začala pozorovat malé děti, včetně svého nejmenšího, došlo mi, že toho vědí o životě kolikrát mnohem víc než já. Pojďme se inspirovat od batolat, a neučme je pravý opak.
 
Naštvu se. A odpustím 
Když se rozčílí batole, dá svou naštvanost najevo dost jasně. Zlá matka mi odmítla koupit nanuka, to je porušení práv dítěte! Vybuchne jako Etna, ale za pět minut už o ničem neví a září spokojeností. Svět je pro batole příliš zajímavé místo na to, aby ztrácelo čas přemýšlením o jedné pár hodin staré frustraci. 
 
Na rozdíl ode mě. Já vždycky zachovám dekorum, dál se usmívám, a měsíc se mi ta nespravedlnost honí v hlavě před usnutím i po probuzení jako nějaká obzvlášť příšerná písnička z rádia. Batolecí lekce je jasná. Když mě někdo naštve, řeknu mu to! Nehodlám si lehat na zem ani ječet, to patří dětem (někdy i těm celoživotním), přece jen, chci mluvit pevně a klidně. Ale funguje to. S čistou hlavou se žije líp. 
 
Ne znamená ne
Učíme děti, aby se ve všem přizpůsobily – to přece znamená být hodný, že? A přitom sami na sobě vidíme, jak zrádné je poslušně všechno odkývat a jaký typ lidí rád naši povolnost využije pro své pohodlí. Ti hodní to většinou nejsou…
 
Batole na to jde jinak. Nechci tuhle polívku. Nechci si čistit zuby. Nechci tohle tričko, nemám ho rád. A na nás je jediné – dospělou zkušeností rozlišit, kdy můžeme „ne“ respektovat (v případě trička to ještě zvládnu), a kdy ho musíme přesvědčit, že v tomhle případě má slevit (to když jde o zdraví jeho zubů). Kolikrát jsem se přistihla, že říkám „tak jo“, zatímco mám pocit, že puknu a rozletím se na atomy? Tisíckrát. Proto jsem se naučila říkat „ne“ a nemít z toho výčitky, že nejsem dost hodná. Zvláštní je, že svět se zatím nikdy nezbořil.
 
Denně noví přátelé
Ráda chodím s partou známých vpodvečer do jedné zahradní hospůdky. Zatímco u černého piva probíráme, co je nového, děti skáčou na trampolíně, kloužou se na klouzačce a během deseti minut si udělají deset nových známostí – ke svým vrstevníkům přistupují otevřeně a bez křeče. To já, když se seznámím s někým novým, pořád balancuju mezi „chci se přátelit“ a „nesmíš narušit mou soukromou zónu“.
 
Batole nemá bariéry ani psychickou zátěž. Chceš se mnou závodit na tříkolce? Tak pojď. Jasně že se někdy ukáže, že tenhle andělsky vypadající chlapeček je prevít, co krade lopatičky, a je třeba přátelství ukončit. Ale nejdřív demokraticky dostane stejnou šanci jako všichni ostatní. 
 

Další články

Reklama