Reklama

Novodobí rytíři: žijí ještě mezi námi?

Věříte na moderní rytíře, kteří uznávají věrnost, čest, jsou velkorysí, stateční, zdvořilí a spolehliví? Nebo už podle vás vymřeli? Zdá se, že současná společnost už rytíře nepotřebuje – stírají se rozdíly mezi muži a ženami, ženy se o sebe umějí postarat samy a dokážou přibít hřebík i vyměnit žárovku. Proč bychom měly chtít, aby se chlapi chovali zase jako kdysi?
Napsal Ivana Ašenbrenerová Vydáno 17. červenec 2014
Novodobí rytíři: žijí ještě mezi námi?


Už se ani nepamatuji, kdy naposledy jsem potkala galantního muže. Nejsou, neexistují. Nedávno jsem jela padesátkou tam, kde byla povolená jen padesátka, a zezadu se na mě tlačil frajer s mercedesem a troubil jako divý, ať sakra šlápnu na plyn. Pak mě předjel, otevřel okýnko a ukázal mi prstem – víte co. Když jsem byla těhotná, v autobuse mě pravidelně pouštěly sednout ženy, mladí muži dělali, že nevidí a neslyší (což ostatně možné je, protože měli sluchátka). Muži v mých letech dřepěli a nezvedli se. Možná to trochu přeháním, ale pointa zůstává stejná.

Můžeme si za to samy?

„Podle mě je příčinou emancipace, která sice přinesla mnoho dobrého a snahu vyrovnat se mužům, ale to, jak se k nám muži chovají, je daň za emancipaci,“ tvrdí moje kamarádka Zuzka. Ovšem nelze vše svalovat na zrovnoprávnění, to by bylo příliš snadné. Psycholožka Veronika Brodská se domnívá, že tahle snaha vyrovnat se mužům může mít hlubší kořeny, například v případě, že se dívka narodila otci, který toužil po synovi a vychovává ji pak jako chlapce. „Tato žena pak v dospělosti může mít problém s přijetím ženskosti jako něčeho méněcenného,“ říká psycholožka.

Muži jako bojovníci za čest

Získat titul rytíře kdysi v dávných dobách nebylo jen tak. První rytíři získávali titul za statečný čin nebo věrnost – rodokmen tehdy nehrál roli. A v čem se rytíř lišil od těch ostatních? Nejen brněním a tím, že jezdil na koni, ale především systémem hodnot. Mezi ně patřily statečnost, loajalita, štědrost, zdvořilost a víra. Ochraňovali srdce svých žen a také jejich čest. Kdo by si dovolil na ně sáhnout, zemřel by. Jistě, dnes už po mužích nemusíme požadovat, aby kvůli nám zabíjeli dravou zvěř nebo lapku, který nás chce okrást. Ovšem ochraniteli by být mohli… Podle psychologů to možná souvisí s tím, jaký mají muži otcovský vzor. Bohužel, chlapci dnes mají málo příležitostí vidět svého tátu v hrdinské situaci, natož při mužský pracech, jako je štípání dříví apod. Otec s notebookem v ruce a telefonem v druhé – to moc rytířské není, přiznejme si otevřeně.

V každé době je místo pro rytířské činy

„Můj manžel je pozorný i po pěti letech manželství. Užívám si toho, že jsem žena, a nestydím se za to. Klidně vyměním žárovku, ale proč, když ji rád vymění manžel? A ještě mi nosí kytky a každý den, když se vrací z práce, mě políbí,“ říká třicetiletá Dominika z Prahy. Ne všichni chlapi jsou hulváti, kteří vám ukážou prostředníček, když kolem vás projedou. Psycholožka Jitka Nesnídalová to tak černě nevidí. Podle ní je v každé době místo pro rytířské činy. „V podstatě každá žena touží po svém rytíři. Bohužel tím, jak se muži oddalují během života od své vnitřní bytosti, tím, jak se oddalují od silného archetypu, svému životu přisuzují jiné, pro ně důležité hodnoty,“ domnívá se. Je pak otázkou výchovy a kulturního prostředí, jestli se chlapské srdce uzavře, nebo naopak otevře tím správným směrem. Ať chceme, nebo ne, muže-rytíře potřebujeme, každá ženská totiž ve skrytu duše (i když bude tvrdit opak) touží po ochraně a bezpečí. A každý muž touží ochraňovat a poskytovat bezpečí. „Myslím, že muži by od nás žen měli slyšet, že o jejich pomoc stojíme, že je potřebujeme, ne proto, že bychom jinak nedokázaly žít, ale proto, že je to prostě příjemné,“ domnívají se obě psycholožky.

Další články

Reklama