Reklama

O trochu lidštější svět

Nevím přesně, čím to je, ale lidé se mi rádi svěřují. A teď nemám na mysli kamarádky nebo lidi z rodiny, to snad k dobrým mezilidským vztahům i patří samosebou, ale jedná se spíše o lidi, které vidím prvně v životě nebo s nimiž se známe jen velmi krátce...

Napsal Ivana Skokanová Vydáno 25. září 2012
Dívka v autobusu Dívka v autobusu

Zrovna dneska jsem cestovala z Jablonce nad Nisou autobusem ráno do práce a přisedl si ke mně starší muž, tak kolem pětašedesátky. Žádný chlípník, nemyslete! Náš ‚kontakt‘ ale začal tím, že se snažil zamávat mladému muži na peróně, když se autobus rozjel, mladý muž ho ale už neviděl. „Asi vás neviděl, protože jsou zvenku kouřová skla, jinak by zamával,“ usmála jsem se na pána trochu. Pán pookřál a tou jedinou větou jsem se dostala ze skupiny „ta, která sedí vedle“ do „ta, která sedí vedle a navázala konverzaci“. Příběh zkrátím. Během hodinové cesty jsem se dozvěděla o jeho dvou dospělých a hodných dětech, pubertálním vnukovi, který ve volných chvílích ‚mastí‘ toho mladšího, o pánově mamince na hřbitově u Mladé Boleslavi, o jednom prodejci brambor u cesty, u kterého si rád nakupuje, a také došlo na anekdotu o policistech.
Přesně v té chvíli jsem věděla, že už to jednou musím pojmenovat a dát na papír! Tu mou soukromou ‚úchylku‘, tu radost z poslechu příběhů cizích lidí a z povídání. Lidé totiž mají občas strašně zajímavé příběhy! ‚Specializuji se‘ na starší ročníky, které poslouchám obzvlášť ráda.

Mám asi štěstí na pozitivní důchodce, a ačkoli se to může zdát absurdní (všichni známe spíš nevrlé kinklající se starce v tramvaji zrovna TAM, kde JÁ SEDÍM), existuje mnoho starších lidí, kteří mají co říct. Jejich problém možná někdy je, že nemají komu.  

Třeba nedávno v čekárně u lékaře jsme zapředly hovor s paní, která v pětasedmdesáti hlídala své dva malé vnuky a byla s nimi ochotná jezdit na saních (ne bez obtíží) a mít je u sebe týden v kuse proto, že „dcera má dobrou práci, a tak jí chci pomoct“. Tato evidentně inteligentní bývalá veterinářka se mi vryla do paměti prostě proto, že přijala funkci babičky na plný úvazek, a přitom se (vědomky/nevědomky) zachovávala mladá duchem. Ten výraz ve tváři, když hovořila o svých vnucích, byl totožný s výrazem dnešního pána, který popisoval, jak je jeho pětiletý vnuk ‚k neutahání‘ a jak s ním hrál fotbal merunou, kterou mu přivezl z dovolené.

Ty neučesané lidské příběhy mne prostě baví. Všechny. Paní v lékárně, babička jiného dítěte v parku nebo pan vrátný, ráda mám všechna ta povídání. Dobře vím, že tímto netradičním ‚koníčkem‘ lezu někdy na nervy svému muži, který mi občas sentimentálně říká „ty moje Slezko“ (naráží na můj těšínský původ a proříznutou pusu) a který musí všechny ty příběhy pak poslouchat. On to má totiž jinak. Vystačí si vesměs s okruhem ‚svých‘ lidí a bavit se s neznámými lidmi by jeho povaze zcela neodpovídalo. A já to i chápu, protože všichni chválabohu nejsme stejní. A tak mu nedokážu vysvětlit, že nikdy nebudu mít dost. Dost povídání, a hlavně (!) dost poslouchání. Ale přece jen si myslím, že mne dneska pochopil. Když jsem mu totiž večer vyprávěla příběh o pánovi z autobusu a snažila se přijít na to, co se mi na tom tolik líbí, on řekl jen… „Ono to nějak zlidšťuje svět, že…“ Lépe bych to nevystihla.

A tak vám to můžu doporučit. Zkuste se někdy místo ranního kabonění na nějakého člověka pousmát – třeba si také budete mít najednou co říci.

Další články

Reklama