Reklama

Pirk, Pafko, Preissová a spol.: sympaťáci, kteří umí

Čím víc člověk ví a opravdu umí, tím je skromnější, laskavější a milejší. Tohle pravidlo se mi v životě několikrát potvrdilo. Třeba při rozhovorech pro Marianne, kdy si povídám s různými lidmi, herci, lékaři, faráři, zpěváky, zkrátka zajímavými osobami, které mají co říct.
Napsala Vydáno 10. prosinec 2014
Pirk, Pafko, Preissová a spol.: sympaťáci, kteří umí

Vzpomínám na jednu patálii z doby, kdy jsem pracovala jako redaktorka MF Dnes. Potřebovala jsem se do článku o očích na něco zeptat očního lékaře. Poslala jsem prosebný mail do pražské nemocnice na Karlově náměstí. Před tím mě totiž jeho tiskové oddělení obesílalo tiskovými zprávami s ujištěním, že pokud bychom potřebovali radu a konzultaci, ať se neváháme na ně obrátit. Prosila jsem o krátké vyjádření odborníka, který bude mít čas říct mi pár vět. Ozvali se asi za půl dne a dali kontakt na pana doktora z ambulance. Zavolala jsem mu a „poníženě“ vysvětlila, o co mi jde, a že v žádném případě nechci rušit, ale že mi ho tiskové oddělení doporučilo (mám k lékařům servilní vztah, protože si jich vážím a vím, že mají jiné věci na práci, než odpovídat na laické dotazy novinářů). Snesla se na mě salva výčitek, co si dovoluju obtěžovat, že on má rozhodně důležitější starosti, než se se mnou vybavovat. Hudry hudry a zavěsil. Ani jsem si nestačila zapamatovat jeho jméno. Kde jsem udělala chybu?

O několik měsíců později jsem musela zavolat profesoru Pirkovi, výtečnému kardiologovi, který otevírá lidské hrudníky, vyměňuje srdce a vůbec zachraňuje životy. Před telefonátem jsem se nadechla a když zvedl mobil, začala jsem ze sebe sypat naučenou formulku o obtěžování a nekonečné omlouvání, za to že ruším. „Ale vůbec nerušíte paní redaktorko, za chvilku jdu na sál, ale to stihneme.“ Řekl všechno, co jsem potřebovala, ještě něco navíc a k tomu vtipkoval. O několik let jsem se s ním a jeho ženou setkala tváří v tvář u nich doma. To už pro článek do Marianne. Byli oba moc milí, povídali otevřeně a srdečně (paní Pirková dokonce prozradila, že svého muže a dva syny naučila čůrat v sedě – kdo má prý pořád utírat ty kapičky). Nakonec jsem váženého pana profesora odvezla na Slavii na fotbal.

Se stejnou pokorou jsem šla na rozhovor k profesoru Pafkovi. Také úžasný člověk. Vzpomínám, jak mu zazvonil v jeho nemocniční kanceláři telefon. Někdo žádal o přímluvu u kolegy lékaře v léčebně v Bohnicích. Vstala jsem, že nebudu při soukromém hovoru rušit a odejdu. Naznačil, ať zůstanu. Když dotelefonoval, řekl mi, že nikdy neříká nic, co by musel před jinými tajit.

Herečka Jana Preissová mě chytla za ruce při loučení po rozhovoru tak srdečně, že mi vyhrkly slzy do očí. Byla skromná a laskavá, že se mi ji chtělo obejmout.

Herečka Jana Štěpánková mě zase upřímně litovala, když jsem se nemohla zvednout od kavárenského stolku, protože se mi během povídání zablokovala záda. A neváhala vyprávět o tom, jak moc milovala svého muže a jak ji zdrtilo, když zemřel. Slzy v očích měla tentokrát ona.

Moudrý farář Václav Vacek se při rozhovoru vedeném v krásné postaru zařízené kuchyni na jeho faře rozpovídal, jako by seděl s partou kamarádů a zcela nekněžsky z něj vypadlo slovo „kávéčka“. „Víte, co jsou kávéčka, ne? Zeptal se, když jsem nechápavě koukala (zrovna jsme si povídali o tom, jak je důležité hezky se oblékat). „Netuším“. Vysvětlil mi, že to je přeci zkratka, pardon – kozy ven. Mluvil o dámách, které mají výstřihy až do pasu a v nich natřásají (někdy i silikonová) ňadra.

A bylo jich víc, sympatických lidí, kteří dokonale zvládají své řemeslo, jsou vážení a někdy i bohatí, a přesto zůstali obyčejnými – v tom nejhezčím slova smyslu – lidmi.

Setkání s nimi mě vyzbrojila a jsem jim za to velmi vděčná. Nepříjemné chování bezejmenného protivy z ambulance (nevýznamné rádobycelebritky, nafrněného pseudoumělce a jim podobných) po mně už stékají jako po skle. Kdo málo umí, má sklon k závisti. Kdo závidí, bývá protivný. Nakonec ale hlavně sám sobě.      

Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama