Reklama

Proměna kavárenského povaleče – 3. díl: Trénink na záchranu smutné duše

Tenhle díl měl být o motivaci a o tom, jak se donutit jít cvičit, když se vám vůbec nechce. Jenomže nakonec mi setkání s trenérem změnilo život. Zní to přehnaně, ale jsem přesvědčená, že mu podařilo narovnat mi nejen křivá záda, ale hlavně vystresovanou duši.
Napsal Vydáno 22. listopad 2016
Proměna kavárenského povaleče – 3. díl: Trénink na záchranu smutné duše
Foto: Getty Images
 
Uzávěrka, kterou vystřídá další uzávěrka, seznam úkolů, který se nezmenšuje, pocit, že nic, ale vůbec nic nestíhám. Odpolední kávy i večerní party jsem odmítala, s jedinečnou výmluvou, že nemám čas. Podobné pocity, že kdy si připadám jako morče v běžeckém kolečku, většinou umím velmi jednoduše eliminovat – třeba si vyčistím hlavu nákupem nějakého nového oblečení, setkám se s přáteli nebo vyrazím do přírody. Jenomže tentokrát nic nezabíralo. 
 
„Sejdeme se příští týden,“ zeptá se kamarádka. 
„Promiň, to nedám. Tak pak?,“ odvětím. 
„Jasně, taky jsem ve smrti,“ odpoví. 
Podobný dialog se odehrával několikrát za sebou, a myslím, že se s největší pravděpodobností odehrává i u vás. 
 
Po čase se mi na hrudi usídlilo cosi. Že by bacil? Ne, ale nějaká těžko definovatelná těžkost, která mi bránila zhluboka dýchat. Když jsem se hrbila u počítače, bylo to ještě horší, a já jsem třeba třicekrát denně snažila roztáhnout hrudní koš a pokusit do dýchnout. Někdy to zabralo, někdy jen na chvilku. Tyto pocity, že jsem se nemohla pořádně nadýchnout, jsem připisovala zablokované páteři. Asi budu muset víc cvičit. Jenže kdy?! 
 
Poslední kapka
Pocity, kdy jsem se necítila ve své kůži, vyvrcholily probdělou nocí. Ač jsem byla unavená, nemohla jsem usnout. Počítat ovečky? Nepomáhalo. Počítat kabelky? Taky nic. O tématu nespavosti i i tom, jak čelit stresu, nejen neusátále čtu, ale dokonce podobné dobře míněné rady tahám z odborníků a pak o tom píšu! Takže… ležím, koukám do stropu a snažím se mysl uklidnit a uvést do stavu flow. Snažím se meditovat, nemyslet na práci, nemyslet na úkoly, nemyslet na příběh, který jsem před chvilkou četla, ani nemyslet na seriál, který jsem večer dokoukala. Nemyslet, nemyslet, nemyslet. Nejde to. V pět hodin ráno (hodinu a čtvrt před budíkem) jsem vstala a lehla si v obýváku. Usnu tady? Ne. Den po probdělé noci byl šílený. Můj mozek jel rychlostí šneka a sytila jsem ho kávou každou hodinu. Odpoledne jsem šla za trenérem, i když jsem tušila, že výkony rozhodně podávat nebudu. 
 
Antistresové cvičení
Do studia jsem nakráčela s colou. Věděla jsem, že potřebuju nakopnout, ale nechtěla jsem si už dávat další kávu. Když mě trenér Paul uviděl s velkou lahví coly, vytřeštil oči. Přijít do mekky zdravého životního stylu s tímhle nápojem, je asi tak stejná drzost jako vzít prostitutku na bohoslužbu. „Vysvětlím vám to, dneska je to životní nutnost,“ začala jsem vyprávět a trenérovi jsem popsala všechny svoje pocity, tlak na hrudníku i aktuální nespavost. 
 
Věřím vám to, je vidět, že jste vyřízená. Žádné intenzivní cvičení dnes dělat nebudeme, ale naučím vás pár technik, které vám pomohou proti stresu. To, o čem mluvíte, je totiž už skoro syndrom vyhoření,“ říká Paul a dodává, že sice nevěří za astrologii, ale něco musí být ve vzduchu, protože s podobnými pocity nejsem rozhodně první. „Hodně tu poslouchám lidi a mnoho z nich řeší podobné téma. Mají jiné práce, jiné situace, jiné rodiny, ale stejné téma…,“ dodává Paul.
 
Paul mi vysvětluje, že podle některých studií přípomíná jogínské óm tak trochu písmeno á, to má pro tělo zvláštní očistnou moc. A vlastně i naše podvědomé reakce pracují právě s ním. Achjo. Proto je tak úlevné, když se zkusíme zhluboka nadechnout a při výdechu řekneme hlasitě áááááááá a klidně si můžete pomoci i tělem a negace se sebe odstrčíme. I když se před Paulem trochu stydím vzdychat, ale i přes své rozpaky to zkouším a je mi lépe. 
 

Kristýna Mazánková

Další články

Reklama