Reklama

První, druhé, třetí… DÍTĚ

Přistupují matky k dětem různě, podle toho, v jakém pořadí se jim narodily? Určitě ano. Ale nemá to nic společného s tím, jak je mají rády.

Napsala Radka Wallerová Vydáno 02. listopad 2012
První, druhé, třetí… DÍTĚ

Dětský psycholog Jaroslav Šturma považuje to, že se matka chová u prvního dítěte jinak než u třetího, za normální. Vliv podle něj má už to, jak matka prožívá těhotenství, a poprvé bývá většinou vyplašenější. „Podobně se to dá vztáhnout i na péči o dítě, kdy matka ví, že některé věci nejsou tak zásadní, a spíše si třeba s dítětem užívá času jen tak,“ tvrdí. Za sebe jen dodávám, že tvrzení, že prvnímu dítěti se dudlík sterilizuje, druhému opláchne pod vodou a třetímu ho olizuje pes, za jen trochu nadsazené a s obměnami platí i na další situace v životě postupně rostoucích dětí.

Když mi bylo asi tak deset dvanáct, toužila jsem mít zhruba patnáctiletého bratra, který by se mě zastal před okolím, kterého bych mohla obdivovat a kterého by mi asi spolužačky záviděly. Jenže ve skutečnosti jsem měla nevlastního bratra staršího o deset let, který s námi nežil, a doma jen skoro o pět let mladší sestru, což mi připadalo jako ten nejhorší ze všech sourozeneckých modelů.

Celý život ‚ta starší‘

Navíc mě štvalo, že malá byla za všech okolností i pro mámu – malá byla, když mně bylo devět a jí čtyři, malá ale byla i v době, kdy bylo devět jí, protože mně už bylo skoro čtrnáct. Větu „Jsi starší“ doplněnou slovy o ustupování a pochopení jsem slyšela asi milionkrát… A tak zatímco já jsem se od nějakých dvaceti let naplno živila sama, sestra ještě v sedmadvaceti bydlela u rodičů a naplno využívala mamahotelu.

Malý a velký

Samozřejmě jsem se zařekla, že já na to u svých dětí půjdu jinak. A řeknu vám, je to děsná dřina – protože ačkoli je nejstaršímu synovi čtrnáct a druhému dvanáct, čili věkový rozdíl v tomhle věku už spíše zanedbatelný, je jeden z nich prostě starší a druhý mladší. „Mami, ty ho prostě omlouváš, a proč by taky nemohl štípat dříví?“ ptal se mě tuhle hněvivě můj nejstarší syn.

V takový moment se těžko vysvětluje, že jeho mladší bratr je zatím fyziognomicky skoro poloviční, a navíc ne tak, ehm, na sekání dřeva šikovný… Nejstarší to vidí jasně – jeho mladšímu bratrovi nadržuju. Snažím se být k oběma stejně spravedlivá, ale nedávno mi zase ten mladší vyčetl, že když chci něco probrat nebo se poradit třeba o cíli výletu, řeším to jen se starším synem. „Máš ho prostě radši, víc tě zajímá jeho názor, nadržuješ mu,“ vpálil mi nedávno do očí. Sakra, jak to dělat lépe?

Přichází benjamínek

Aby toho nebylo málo, s přítelem mám ročního syna. A je to benjamínek non plus ultra, má totiž hned čtyři dospívající sourozence, přítelovy děti s námi totiž díky střídavé péči vždy půl měsíce žijí. Protože jim zatím nebere věci a v noci ho občas plakat slyším jenom já, připadá jim roztomilý.

Uvidíme ale, jak se nám jeho výchova bude dařit dál, přece jen starší děti porostou k větší samostatnosti a z něj bude vlastně spíše jedináček, navíc takový, kterého si my rodiče na stará kolena užíváme.

Sice všem starším sourozencům slibujeme, že jakmile povyroste, hned taky dostane svůj díl domácích prací, a demonstrativně jim ukazujeme, jak už teď – a na rozdíl od nich s nadšením – dává nádobí do myčky nebo špinavé prádlo do pračky. Ale těžko říct, jak to bude dál.

Není kam spěchat

Já sama na sobě jako matka změny pozoruji. Ale na rozdíl od minulosti mě třeba baví všelijaké hraní v podobě skládání věží z kostek, dřevěných skládaček či čtení dětských knížek ve smyčce neboli dokolečka, dokola. Neptejte se mě, čím to je, možná věkem, možná vědomím, že je to naposledy. Naopak mě zcela opustily ambice bažící po tom, aby moje dítě co nejdříve lezlo, sedělo, stálo, chodilo a tak dále.

Svého nejmladšího syna si možná vychutnávám o to víc, že z něj jeho otec má stejnou radost jako já, zatímco táta starších dětí se s jejich narozením tak nějak nemohl srovnat a skoro by se až dalo říci, že na ně žárlil. Tady si ale uvědomuju tenký led svého nadšení, protože starší synové samozřejmě za svého otce nijak nemohou, a tohle by jim fakt mohlo přijít líto, ostatně i partner si musí dávat pozor, aby v tomto směru nepřišly jeho děti zkrátka. Protože jen nejmladší žije ve své vlastní úplné rodině, ostatní čtyři jsou na tom jinak.

Všechno ale není zas až tak růžové, třeba můj prostřední syn docela těžce nese, že přišel o pozici toho nejmladšího. Od nejstarších sourozenců ho sice moc nedělí, přesto donedávna i on těžil ze své roztomilosti a z toho, že když se na někoho braly ohledy, tak na něj. A teď je z něj prostřední dítě, které není ničím zajímavé.

Na konstelace věřím

Možná patříte mezi ty, kdo nad sourozeneckými konstelacemi mávnou rukou jako nad věcí pro další život nedůležitou. Sama také odmítám klišé, že jedináček musí být vždy rozmazlený a nejmladší dítě benjamínek hýčkaný celým okolím, ale jinak na důležitost toho, v jakém pořadí jsme se narodili, věřím.

Ostatně, oba otcové mých dětí jsou mladšími sourozenci a řekla bych, že to, že jsem to s nimi dala dohromady já coby

starší sestra, nebude náhoda.

Sourozenecké konstelace

„To, zda jste se narodili první, druzí nebo další mezi svými sourozenci, má velký vliv na to, jaký jste člověk, koho si vezmete, jaké

zaměstnání zvolíte, a dokonce, jací rodiče sami budete,“ tvrdí americký psycholog a publicista Kevin Leman, který mimo jiné napsal právě knihu Sourozenecké konstelace.

Poprvé se psychologové významem toho, v jakém pořadí se člověk narodil, zabývali zhruba před sto lety. Toho, že prvorozené děti

vykazují podobné charakteristiky, si poprvé všiml švýcarský psycholog Alfred Adler, žák Sigmunda Freuda, který dával pořadí narození do souvislosti s poruchami chování.

Základní dělení je jasné, existují tři typy sourozenců

  • Prvorození nebo jedináčci: spolehliví perfekcionisté, svědomití lidé, kteří si neustále sepisují seznamy úkolů, postupují systematicky, ale jsou také kritičtí k sobě i k okolí.
  • Druhorození nebo prostřední děti: dobří vyjednavači, kteří se vyhýbají konfliktům, mívají mnoho přátel. Poznávací znamení? Nejméně fotografií v rodinném albu.
  • Benjamínci: okouzlující lidé, společenští, rádi jsou středem pozornosti, bývají z nich dobří obchodníci, ale skvěle umějí i takové záludnosti jako třeba shazování viny na jiné.

Další články

Reklama