Reklama

První porozchodová pomoc

Někdo z našich blízkých trpí po rozchodu a my kolem něho našlapujeme jako myšky. Ona (on) si chce povídat, ale většinou vůbec nepotřebuje slyšet to, co obvykle říkáme.
Napsala Marianne Vydáno 15. červen 2013
První porozchodová pomoc

Moc Pavla nechápu. Když s Markétou žil, moc se o ni nezajímal,“ vypráví moje kamarádka příběh ze svého okolí. „Celé noci seděl u počítače a pařil, Markétu nevnímal a ignoroval i čím dál naléhavější narážky, aby si pořídili dítě… Když ale Markéta po dvanácti letech řekla, že chce rodinu založit s někým jiným, zjistil, že ji vlastně miluje, chce mít dítě a vzít si ji. Jenže už bylo pozdě.“

Moje kamarádka pak se zhrzeným Pavlem trávila čas tím, že poslouchala, jak bájí o ztracené lásce – o kterou ale dříve vůbec nestál. „Zhruba rok po jejich rozchodu mi po jeho dalším sebelítostivém výlevu ujela pusa a zeptala jsem se, proč si ji tedy nevzal, když ví, že o to celou dobu stála. Pavel vytřeštil oči a od té doby jsme spolu velmi dlouho nemluvili jinak než formálně.“ Řekla sice pravdu, jenže člověk zraněný rozchodem není na něco podobného připravený.


Pravda nezvítězí…

„Těžký rozchod znamená nutnost vyrovnat se s obrovskou ztrátou. Člověk má skutečně dojem, jako by se mu zhroutil celý svět,“ říká psychoterapeut Pavel Král. „V této fázi potřebuje čas k tomu, aby si zhroucenou konstrukci plánů a sebepojetí znovu vybudoval. K tomu mu můžeme pomoci hlavně tím, že nasloucháme, ale nehodnotíme. Zásadně neradíme, co dělat.“

To je pro nás většinou strašně obtížné, protože cítíme výhodu pohledu zvenčí… Jenže kdo vidí zvenčí, nemusí vidět dovnitř, proto bychom se s radami měli raději držet na uzdě.

Spisovatelka Nance Guilmartin ve své knize Mlčeti zlato líčí, jak moc ji v porozchodové době štvaly otřepané pravdy, kterými ji zásobovali přátelé v dobré víře, že jí tím pomohou: „Uvidíš, že se najde někdo lepší.“ „Asi pro tebe nebyl ten pravý…“ Ale tohle není to, co potřebujete po rozchodu slyšet. „Potřebujete někoho, kdo vydrží poslouchat vaše vzteklé, smutné, nedůtklivé, frustrované a zmatené výlevy.“ Zraněné srdce zkrátka odmítá poslouchat jakékoli rozumné a logické argumenty, kterými se je snažíme uklidnit. Úplně nejtěžší je potlačit nutkání říkat něco jako: „Já jsem si vždycky myslela, že je to debil, ale mlčela jsem, když jsi byla tak zamilovaná.“ Asi znáte starou pravdu, že Angličané nadávají na královnu, kudy chodí, ale vy si to před nimi nesmíte dovolit nikdy. A s expartnery přátel je to stejné.


telefonovani

"Bolavé srdce potřebuje tichého sdílejícího průvodce, který klade otázky jen takové, které nevyvolají pocit tlaku."

Otázkou nezarmoutíš

Bolavé srdce potřebuje tichého sdílejícího průvodce, který klade otázky jen takové, které nevyvolají pocit tlaku. Psycholožka Sheila Dainow radí třeba tohle: „Nejlepší je zeptat se třeba ‚Chce se ti o tom vůbec mluvit?‘ nebo ‚Zkusíme něco vymyslet?‘. Dáváte tím druhému možnost vést hovor tím směrem, který zrovna sám potřebuje.“

Pasivní postoj je pro spoustu z nás utrpení – jsme přece zvyklí jednat! Naštěstí máme i jiné možnosti, jak být něco platní. Musíme se jen proměnit z teoretika v praktika. „Se smutkem jsem se mořila půl roku a lidé kolem mě trousili věty, které mě spíš iritovaly, než aby mi nějak pomohly,“ tvrdí Blanka. „Asi nejvíc mi pomohla jedna kolegyně, se kterou jsem se vlastně nikdy dřív do hloubky nepřátelila. Jednou mě ukecala, že mě vytáhne ven, protože se potřebuju projít na vzduchu. Byla neoblomná, a tak jsem radši jela, bylo to pro mě jednodušší než se vymlouvat. Na výletě jsem toho sice moc nenamluvila, ale to nevadilo, Věra si fotila stromy a užívala si přírodu. Ten den jsem se vrátila domů osvěžená a viděla jsem svět z lepší stránky.“ Zkuste tedy místo slov čin.

Další články

Reklama