Tereza & Juraj Herzovi

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste  se  poprvé  viděli?
Tereza: Chcete vědět, co měl Juraj na sobě?

To si fakt pamatujete?
Hnědé manšestráky, košili, hnědou koženou bundu a takové ty veliké brýle, co se tenkrát nosily. A pak měl ještě strašnou pověst.

Vyhlášený dívkař že by byl?
Juraj: To jste řekla hezky. Dívkař, slyšíš, Terezko?
Tereza: Slyším, Jurajku. Měl jsi tak příšernou pověst, že když jsi mě chtěl obsadit do svého filmu, volala jsem celá poděšená Miloši Kohoutovi, který tě dobře znal. Říkám mu: „Miloši, co mám dělat, ta role je krásná, ale on má tak šílenou pověst.“
 „Musíš si na něj dát hrozný pozor!“ pravil Miloš. „ A hlavně nechoď do jeho ateliéru!!!“
Pověsila jsem telefon a v tu chvíli znovu zazvonil. Na druhém konci Juraj Herz. „Rád bych vás angažoval do nového filmu, ale znám vás jen z Lásek mezi kapkami deště. Moc bych se s vámi potřeboval potkat. Nepřišla byste do mého ateliéru?“
Juraj: Měl jsem ateliér na Vinohradech, v šest­apůltém patře bez výtahu.
Tereza: Jurajku, nech mě dopovědět, prosím.
Juraj: Kde jsi skončila? Telefonovali jsme spolu…
Tereza: …a já říkám: „Ale jistě, pane režisére, přijdu.“ Zavěsila jsem a myslela si, tak do ateliéru ani náhodou. Ale zavolala jsem ještě Vlastíka Harapese, který je jako můj druhý táta a točil s Jurajem Den pro mou lásku a Pannu a netvora. Když uslyšel o mém strachu, dal se do smíchu: „Ty jseš úplně blbá, prosím tě, to je noblesní, úžasný chlap. Běž tam a hned mezi dveřmi ho ode mě pozdravuj.“ A tak jsem hned na prahu pana režiséra pozdravovala od Vlastíka a od své maminky. Měla jsem tehdy dobrou fyzičku, vždyť jsem byla sólistka baletu,
ale do toho šestého patra jsem sotva vylezla.
Juraj: Šestapůltého, prosím.
Tereza: Když jsem tam vysupěla, otevřel dveře, usmál se a řekl: „To jsem si oddychl.“

Oddychl? Co tím myslel?
Tereza: Bylo mi pětadvacet, ale vypadala jsem na patnáct. Když mě Juraj viděl ‚naživo‘, upřímně si oddychl. Té víle, kterou jsem měla hrát, mělo být tak šestnáct. Měl strach, že budu vypadat starší.
Juraj: A pak jsem se také hrozně omlouval, že jsem v ateliéru sám. Věděl jsem, co se o mně říká, a nechtěl jsem Terezku vylekat. Proto jsem si přesně na tu třetí hodinu, co měla přijít, objednal také svou pomocnou režisérku. Jenže ona se o deset minut zdržela…
Tereza: …a pak jsme si moc hezky povídali.
A točili film a měli moc práce a moc starostí, protože při tom natáčení snad nic nešlo dobře, všechno se kazilo. A Jana Brejchová, se kterou jsem hrála, mi říkala: „Musíme Juraje držet za ruku, když je takhle smutnej, on to má rád.“ A tak jsme se všichni drželi za ruku, a najednou se Jana pustila a my se držíme pořád.

Předpokládám, že když jste se seznámili, nikdo okolo vás nevěřil, že byste spolu mohli vydržet dvacet let.
Juraj: Proč myslíte?

No, když si pan režisér středního věku a divoké pověsti začne s pětadvacetiletou baletkou, ještě k tomu blonďatou…
Tereza: …tak je to klasika.
Juraj: Můj syn, který je starý jako Terezka, nám tehdy ‚dával‘ tři týdny. A spisovatel Nesvadba mi řekl: „Deset let bude krásných.“ Bohužel už tady není, abych mu vylíčil těch dalších krásných deset roků.

Čím to, že tahle baletka byla jiná než všechny ty ostatní dívky, jistě též krásné, co se střídaly ve vašem ateliéru?
Juraj: Už chcete vědět příliš, nezdá se vám? Nicméně když už jsme na tohle téma začali… Slíbil jsem svému synovi a bývalé ženě, že nebudu nikdy veřejně rozpitvávat své první manželství. Měl jsem jisté důvody, proč jsem se dlouhé roky nerozváděl, ale také mnoho důvodů, proč jsem velmi důkladně, celé roky hledal dívku, která by stála za to, abych konečně odešel z domu. Hledal jsem takovou, s níž bych začal úplně nový život.
Tereza: To jsi hledal vytrvale. Proto tolik slečen?
Juraj: Střídal jsem dívky, krásné dívky, a říkal jsem si: to není ono, to by bylo z deště pod okap, to je prašť jako uhoď. A pak se objevila Tereza a já věděl, že všechno můžu opustit. Všechno! Víte, měl jsem obrovskou knihovnu a sbírku desek. Nedovedl jsem si představit, že bych to opustil. A pak jsem si sbalil kufr a odešel jen s nejnutnějšími věcmi.
Tereza: Bylo babí léto, běhala jsem po Praze v kraťasech, košilce a žabkách. Točili jsme do noci, Jurajek přišel pak na kávu. Když jsem se ráno vzbudila, bylo venku dvacet centimetrů sněhu. Příroda, celý svět se v tu chvíli změnil a můj život také, to jsem okamžitě věděla.

Juraj se rozešel s manželkou, vy zase s přítelem, s nímž jste žila sedm let. Aby toho nebylo málo, nakonec jste spolu emigrovali. Proč?
Tereza: Juraj chtěl skutečně začít nový život, úplně jinde, od nuly.

Vy jste v té době tančila v Laterně magice, hrála v divadlech, šla z filmu do filmu. Věděla jste, že to všechno ztratíte.
Tereza: Jako bych zase slyšela své rodiče: „To všechno chceš opustit?“ Ano, klidně jsem to opustila. Víte, byly doby, kdy jsem tančila krásné role, hrála hlavní role, a pak jsem večer šla domů a bývalo mi nekonečně smutno. Tehdy jsem si říkala: všechno dám, když potkám toho pravého. Jenom prosím, abych ho poznala. A přesně to se stalo.

Nikdy jste ani minutu nelitovala?
Tereza: Ne, nikdy.
Juraj: No, sedím vedle ní, tak vám to asi těžko řekne, i kdyby litovala.

Mohla by ale připustit krize. Už jen žít v zemi, jejíž jazyk neznáte, je přece zpočátku velmi náročné.
Juraj: Terezko, měla jsi přece těžké dny v Maroku, dokonce jsi mi posléze řekla, že to byly nejhorší chvíle tvého života. A já to vůbec nevěděl, byl jsem tolik soustředěný na práci. Emigrovali jsme a hned jeli točit do Maroka, musel jsem samozřejmě pracovat. Terezka v tom filmu hrála, ale musela si připadat strašně opuštěná. Štáb byli samí Němci, ona moc německy neuměla, já byl celé dny na place a ona na mě čekala v hotelu. Nikam sama nemohla.

Proč prosím?
Tereza: Jsem blondýna. Představte si, že jsme šli třeba se štábem na trh a lidi na mě sahali. Nemohla jsem vůbec sama vycházet na ulici, nechtěli, abych s Jurajem a ostatními muži obědvala. A když to prosadil, zlobily se na mě zase všechny marocké ženy. Nesměla jsem ani k moři. Byla jsem zavřená v hotelu, který stál na pláži, ale ta pláž k němu nepatřila. Dívala jsem se na moře z balkonu a brečela. Navíc jsem v tom filmu tančila Giselle, což je těžká záležitost, nechtěla jsem to Jurajovi zkazit. Víte, co je fakt blbé? Být manželkou režiséra. Když vás obsadí do role, musíte být mnohem lepší než všichni ostatní, abyste se obhájila.

Není divu. Leckteré manželky bývají často jen dekorací manželů, ovšem mívají velmi vyhraněné ambice.
Tereza: Dekorací! To jste mi připomněla situaci, kdy mi Juraj nabídl první asistenci režie. Točili jsme ve Vídni v Schönbrunnu, já tam měla herce, koně, kočáry, velké komparzy, lítala jsem, zařizovala. Večer přišel producent, v ruce obrovskou flašku Dom Pérignon: „Jdu se omluvit. Myslel jsem, že jste jen manželka na okrasu! Zmýlil jsem se.“ Tu flašku jsme spolu vypili a pak mi nabídl roli. Prosím, neptal se ani Juraje.

Jak vás tak poslouchám, docela jste si užila, a nejen toho dobrého.
Tereza: Ničeho nelituju! Postavení manželky režiséra mě trochu zlobí. Respektive zlobí mě, jak se na nás lidi dívají. Ale stejně mi to za to stojí! Pro mě byl vždy důležitější vztah než práce nebo kariéra. Možná je to tím, že jsem do svých sedmadvaceti nemusela pro kariéru nic výjimečného podnikat. Ano, hodně jsem trénovala, tančila, chtěla jsem být sólistkou, ale herecká práce přicházela sama. Zato cesta k lásce byla mnohem složitější.

Dělí vás s Jurajem čtvrt století. Ani toho jste se nelekala?
Tereza: Proč, probůh? Když jsem s Jurajem byla, vydala se ho moje babička, co je jí dnes devadesát tři, takzvaně zkouknout. Jurajek u ní hned prošel,
věk neřešila. U nás v rodině je to tak, že maminka je o sedmnáct let mladší než táta, babička byla o 26 let mladší než její druhý muž pan Wiškovský, já jsem o 26 let mladší než Juraj a naše devatenáctiletá dcera má dnes sedmatřicetiletého přítele…
Juraj: A ta babička tuhle prohlásila, že deset let, které s panem Wiškovským prožila, než umřel, byly nejkrásnější roky jejího života.

Takže času se neděsíte?
Juraj: Když mi bylo čtyřicet, dostal jsem infarkt. Točil jsem dva filmy najednou, bylo to hodně náročné. A pak se dotočilo, čekali jsme, až Petr Hapka dokončí muziku, a právě tehdy mi začalo být špatně, nemohl jsem vyjít do schodů… Prostě skončil jsem v nemocnici. Když jsem odtamtud odcházel, řekli mi, že mám jizvu na srdci, vysoký tlak, musím brát prášky a chodit na kontroly. A tak jsem chodil, užíval prášky a jizva na srdci se nehojila. Tak to trvalo několik roků, až jsem se nastěhoval k Terezce. Po třech měsích mě doktor prohlíží a diví se: „Co se stalo?“
„Co by se stalo, je to horší, nebo co?“
„Ale naopak, lepší. Vy tam vůbec nemáte jizvu! Gratuluju, ale nevím k čemu. Co se změnilo?“
„Odešel jsem od první ženy a mám druhou.“
Kdybych nepotkal Terezku, asi bych už tady nebyl. S ní se nebojím ničeho.

Ani stárnutí?
Juraj: Tak samozřejmě, člověk si vezme pětadvacetiletou dívku, otočí se a má sedmačtyřicetiletou.
Tereza: Teda! Říkal jsi, že nemám být blbá a trápit se čtyřmi kily navíc, když vypadám báječně!
Juraj: Jasně, nebuď hloupá, vypadáš skvěle. To já mám problém. V hlavě mám samé blbosti, přesně jako jsem měl v sedmnácti. A pak se jdu ráno oholit a ze zrcadla na mě kouká můj táta. Prekérní situace. Ptáte se na strach? Ne, stárnutí se nebojím, ale je nepříjemné, že to jde tak rychle. Desetiletí po desetiletí je rychlejší.
Tereza: Nedávno se nám narodila Annelie a před měsícem se odstěhovala se svou velkou láskou.Mám pocit, že nestíháme vše, co bychom chtěli. Nestíháme si třeba všechno říct.

Promiňte tu otázku, ale připouštíte si, že možná budete jednou sama?
Tereza: Je tolik možností. Můžu odejít já dřív, může se stát cokoli. Určité věci nechci promýšlet. Každopádně vím, že s Jurajem vždycky budu. On to ještě neví, ale já to vím!
Juraj: Terezka věří v minulé a příští životy, já ne.
Já jsem začal svůj život, skončím svůj život, nebyl jsem předtím, nebudu potom. V tomhle snad jediném se vážně neshodneme. Terezka se mě snaží o svém názoru přesvědčit, já jí ho neberu, ale ten svůj si nenechám vzít. Ale vím, že ona je ta silnější z nás dvou. Ta malá blondýna klame tělem.

Jak se dnes žije malé blondýně se sedmdesátiletým mužem?
Tereza: Je trochu pohodlnější, než býval, některé věci už nechce dělat, nechce s nimi ztrácet čas.
Juraj: Jsem holt moudřejší.
Tereza: Ano, je moudřejší, ale určitě není starší. Víte, potíž je v tom, že jsem si nevzala člověka o 26 let staršího, já jsem si vzala o rok mladšího. Juraj je mladý, protože má tisíce zájmů, všechno nové, zvláště pak nové v technice ho zajímá, umí to ovládat. Kolikrát ho přistihnu, jak si v prodejně s počítači vykládá s osmnáctiletými kluky. Kolikrát mám pocit, že ten starý v rodině jsem já. Já vám nemůžu říct, jaké to je, žít se starším chlapem. Je mi blízký vším. Máme rádi stejné věci, máme stejné záliby. Hrozně rádi spolu cestujeme, jíme…
Juraj: Už jsme vám vyprávěli o šampaňském?

O šampaňském? To tedy nevyprávěli.
Tereza: Vzpomínáte, jak se v Čechách všude pilo šampíčko bohemka? Moje maminka, kamarádi, kolegové, když se sešli, dali šampíčko. Byl to takový rituál. Když jsme s Jurajem odešli po svatbě do Mnichova, přenesli jsme tam i šampíčko. Rok, dva, tři roky šampíčka… Až jednou padalo listí, což miluju, dívala jsem se z okna, Juraj zase otevřel šampíčko a já jsem se odhodlala: „ Jurajku, vůbec šampaňské nemám ráda. Nechutná mi, piju ho jen kvůli tobě.“ Juraj zkoprněl a pak se rozesmál: „Mně to taky nechutná, já to piju kvůli tobě!“
„A co máš tedy rád?“
„Červené víno.“
 „Já taky!“ Juraj okamžitě vystartoval do obchodu, ale za chvíli se vrátil zdrcen: „Terezko, tady mají pět regálů červeného vína. Vůbec nevím, které mám vybrat, nevyznám se v tom.“ A tak jsme se přihlásili do švýcarského korespondenčního sommeliérského kurzu, vášnivě jsme se vzdělávali, až jsme se po osmi letech vzdělali. V rámci výuky jsme se propili od jižní Afriky až po Mexiko.

K jakému jste došli závěru?
Tereza: Že nejlepší jsou staří Španělé.
Juraj: Už ten magnetofon konečně vypněte. Jdeme na skleničku!


Tereza  Herz
Narodila se v Praze v roce 1960, vystudovala tanec na konzervatoři, v letech 1981–1987 byla sólistkou baletu Laterny magiky. Na filmovém plátně debutovala v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště, posléze šla z role do role v divadle, filmu i televizi. Osudovou se jí stala pohádka Galoše šťastia, do níž ji obsadil Juraj Herz. Když se v roce 1987 vzali, emigrovali a žili v Mnichově. Tam vychovávala dceru Annelii, hrála v několika filmech a postupně se ‚přeškolila‘ na asistentku režie. Dnes se podílí na všech projektech svého muže. A také píše.

Juraj  Herz
Narodil se ve slovenském Kežmarku v roce 1934. Přežil koncentrační tábor, po válce vystudoval fotografii na střední škole v Bratislavě a režii a herectví na loutkářské fakultě pražské DAMU. V roce 1965 debutoval na Barrandově s filmovou povídkou Sběrné surovosti, od té doby natočil bezpočet originálních snímků (Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy, Morgiana, Upír z Feratu, Panna a netvor…). Další snímky vznikaly posléze v Německu, kam v roce 1987 emigroval se svou ženou.
Po roce 1989 se Herzovi často vraceli do Čech, až se v  Praze usadili natrvalo. Juraj Herz dnes režíruje a sklízí velké úspěchy v  divadle (např. s  hrou Petrolejové lampy), připravuje také nový film.