Reklama

Teď, nebo nikdy! Dítě bez partnera

Zdence je třicet šest. Je bezdětná a před rokem se rozešla s dlouholetým partnerem, protože nechtěl mít děti. Vážně uvažuje o tom, že si dítě pořídí sama. Teď popsala své zkušenosti s hledáním vhodného otce.

Napsala Marianne Vydáno 18. leden 2013
Biologické hodiny Biologické hodiny

Jmenuje se Pavel. Vůbec nevypadal špatně a byl ochotný se stát otcem mého dítěte. Sešli jsme se v jedné kavárně na kraji Prahy. Objednal si fresh (ha, zdravé spermie!), v pauzách mezi řečí ho upíjel brčkem. A vždycky, když měl na mysli děti, řekl caparti. „Ten tvůj capart by měl dobrý lyžarský geny,“ smál se.

Dobrodružství a sex

Zdálo se, že má děti opravdu rád, ostatně sám už má dvě. Přesto mi bylo po pár minutách jasné, že mi nechce pomoci z nekonečné dobroty srdce, ale hlavně proto, že si chce užít dobrodružství a sex. Inseminaci spermatem neznámého partnera vám totiž jako single ženě v Česku žádný doktor neprovede. Na internetu se sice píše, že k oplodnění stačí v lékárně koupit injekční stříkačku bez jehly a zavést ji jako penis, ne vždycky to ale funguje. A na to Pavel evidentně spoléhal. Ostatně mi připomněl, jak orgasmus zvyšuje pravděpodobnost, že to klapne. Pak si lehnete na záda a nohy dáte nahoru, aspoň na deset minut. Tolik babské rady.

Naštěstí bychom se museli sejít jen jednou a na chvíli

Pavel (36/175/80) se přihlásil na můj inzerát „Hledám dárce spermatu“. V něm jsem popsala, že si už dlouho přeji dítě, že po otci v žádném případě nebudu nic chtít, a ještě jsem zmínila, že jsem štíhlá a že mi je 36 let. Pracuje jako automechanik a je celkem sympatický, jen ta jeho voda po holení mi vadila. A jeho smích mě iritoval už po deseti minutách… Naštěstí bychom se museli sejít jen jednou, pravděpodobně ne na dlouhou dobu.

Výlet za spermiemi

Možností, jak si ‚pořídit dítě‘, je však víc. Do Thajska jezdí muži za sexem, do Nizozemska ženy za spermiemi. Proč zrovna sem? V Nizozemsku žije Ed Houben, dvaačtyřicetiletý historik z Maastrichtu, který je v současnosti asi nejznámějším dárcem spermatu v Evropě – i díky tomu, že nedávno byl o něm velký článek v německém časopise Spiegel. Pro ženy, které za ním speciálně přicestují, zařídil svůj starý dětský pokoj. Tam se pak s nimi vyspí nebo jim přenechá pohárek čerstvého spermatu. Za Edem Houbenem by se ženy na ulici zcela jistě neotočily: nosí brýle, má dvě brady a pořádné břicho. Přesto značnou měrou přispěl k vývoji lidstva. Po zeměkouli se už batolí 82 dětí ‚tatínka Eda‘ a deset dalších je na cestě.

Říká, že mu jde jen o to, aby pomohl. Mně ale momentálně nepomůže. Ed Houben totiž zrovna nepřijímá žádné žádosti. Ale možná časem zase změní názor. Anebo se vynoří další muži, kteří se nechají jeho svéráznou volnočasovou aktivitou inspirovat.

Baby cestovní ruch

Za spermiemi se lze vypravit i do Dánska, kde se rozběhl ‚baby cestovní ruch‘. „Na klinice Diers oplodňujeme sedm dní v týdnu, i o svátcích a o víkendech,“ uvádí jejich domovská stránka. Takovou otevírací dobu by si člověk přál i v supermarketu. V Aarhusu sídlí největší spermobanka na světě, od roku 1991 měla klinika Cyros prsty ve více než 20 000 těhotenství. Obvyklé je anonymní dárcovství. Na jejích internetových stránkách ale můžete hledat dárce i cíleně, někteří muži tam mají i fotky z dětství. Mnoho skandinávských typů. Má být moje dítě blonďaté?

Pomalu dostávám nákupní horečku. Bohužel ale v e-mailu padne otázka, na jakého lékaře bude zásilka adresována. V tomto okamžiku musím přiznat, že ten nejposlednější zbytek cesty urazím kvůli našim zákonům sama. „Rozumím,“ dorazí odpověď, „ale dávky smíme posílat jen lékařům.“ Tudy tedy cesta nevede.

Pavel? Pavel!

Mezitím můj už v úvodu zmíněný inzerát exploduje jako bomba. Patnáct dobrovolníků během pár dnů! Co všechno se asi tak může skrývat za anonymním dárcem spermatu „krevní skupina 0, hnědé vlasy, 190/90“ s několika sladkými fotkami z dětství? Moji muži mi ale posílají i aktuální fotky. A píšou e-maily se spoustou smajlíků a s chybami. „Jsem vedecky pracovnyk.“ Tak tomu tak věřím! Mezi zájemci je mnoho starších mužů. Píšou o rozchodu, z mé e-mailové schránky prýští osamělost zkroušených bezdětných chlápků…

Ani jeden by ale nepřicházel v úvahu jako oficiální dárce spermatu. Nakonec se rozhoduji pro Pavla. Jednoduše proto, že je jeden z nejmladších a sportovec. Jenže moje kamarádka, dětská psycholožka, je skeptická. „Tak jednoduché to ale není. Zapomínáš, že ve hře je ještě dítě. A to udělá cokoli, aby jednou svého otce vyhledalo, na to se můžeš spolehnout,“ varuje mě. S početím ještě počkám. Rok. Třeba se někdo najde. Ale třeba ne. Je dobré vědět, že možnosti tu jsou.

Další články

Reklama