Reklama

Tichý vřískot matek

Mám ráda malé děti. Moc, dokonce nejvíc. Někdy bych ale škubala, nebojte, nikoli je, ale jejich matky. Sebe nevyjímajíc.

Napsala Klára Mandausová Vydáno 15. únor 2013
Tichý vřískot matek

Byla jsem utahaná z práce, zrovna jsem zaklapla hodně nepříjemný telefon, ukopla si kozačky, takže se mi vepředu objevil žralok jako z pohádky, a k tomu byla mlha. Navíc jsem měla zpoždění a doma na mě čekala hladová dcera. Parádní konec dne. V supermarketu byla jako vždycky zima, zřejmě zapomněli vypnout klimatizaci z léta anebo šetřili mrazáky a nechali větrat. U dřevěných přihrádek na pečivo stál malý, asi sedmiletý chlapeček a řičel: „Mamííí! Mamííííí! Mááámíííííí! Tak poslouchej, když na tebe mluvím, nééé? Tak mamííí! Slyšíš, mami!“ Vřískal jak hladový tuleň. Matka nic. Matka chodila mezi regály a vybírala kukuřičné lupínky. „Mamíííí! Ty mě neslyšíš! Neslyšíš, nebo co?“ Postavila jsem se s odhodláním masochisty mezi ně a koukala jako na tenise střídavě na stranu rámusu a stranu klidu. Kluk kvičel, matka sjížděla krabice a čárové kódy na regálech.

Zachránil mě cukr

Měla jsem obrovskou chuť udeřit kluka (řekla bych to úplně jinak, ale tohle slovo ani Marianne neunese) bagetou po hlavě a zakřičet: drž už pusu (taky jiné slovo), ty malej zmetku. A paní nasypat čokoládové müsli do kapuce s kožíškem a pak jí tu kapuci narazit na hlavu. Tak,

a teď fakt neslyšíš, náno.

Ani jedno jsem neudělala. Použila jsem svůj uklidňovací trik, zhluboka se nadechla, počítala do deseti, usmála se (no, byla to spíš křeč) a odkráčela k pultu se zákusky. Cukr je na nervy úžasný a ty moje byly ten den jako špagáty. Supermarket to byl ale malý, slyšela jsem řvouna i v oddělení sladkostí, a dokonce i u pokladny. Pronikavé „mamííí“ bylo tak silné, že mi otevřelo dveře na fotobuňku.

Co vlastně ten kluk chtěl? Aby mu maminka koupila dva sýrové rohlíky. Rozmazlenec rozmazlená, kvílivá, nadávala jsem venku nahlas. Jak jsem se blížila k domovu, vztek se rozpouštěl a stěhoval. Baba jedna pitomá. Neumí zvládnout svoje dítě? Nedokáže mu střihnout jednu přes zadek a ještě v obchodě mu zakázat počítač nebo něco? Jenže jak byla venku zima, vychládala jsem pořád víc. A kolikrát se takhle chovalo tvoje dítě? A kolikrát jsi byla z toho tak zoufalá, že jsi ho prostě nechala? Bouchat pěstičkou do stolu, mrsknout panenkou na podlahu a vřískat, až to bylo slyšet ve Špindlerově Mlýně… Dostkrát. A ne vždycky to byla jen dceřina chyba…

Fakt je vysvětlovat lepší?

Děti nás totiž zkoušejí, kam až to jde. A my, zblblí moderní vysvětlovací výchovou z podivných příruček, na ně jdeme zásadně po dobrém. Jsme přece hodné, moderní, chápavé, osvícené, úžasné matky. „Jéje, ty mě plácáš do zad jako koníčka, no ty jsi ale šikovnej!“ Kluk mrská matku klackem přes kabát a huláká: hop, koni, hop. „Ale víš, mě bys plácat neměl, to se maminkám nedělá. Ty, ty, ty!“

„No ty jsi ale úžasná holčička, ty jsi ostříhala panence vlásky jako u kadeřníka, viď. A kytičky v květináči byly taky u kadeřníka? Taky jsou krásně ostříhané. Ale příště to kytičkám nedělej, ono je to může bolet a pak nejsou spokojené, že jsou takhle malé.“

„No vy jste ale broučci, jak si umíte krásně hrát na piráty. Ale neutahujte sousedovic Jeníčkovi ten provaz, vždyť má úplně modré ruce, a vyndejte mu z pusy ty ponožky, zdá se, že by nám chtěl něco říct (kluk řve, jako by se proti němu vynořil sám Davy Jones). A příště si hrajte trochu tišeji, ano, miláčkové.“

Nebylo by lepší neokecávat a říct prostě: Koukej mě přestat mlátit tím klackem, nejsem kůň! Kytky ani panenky se nestříhají, a jestli ještě jednou budete mučit Jendu, zmaluju vám zadek, že si tejden nesednete! Tak přesně by to řekla moje maminka. Nepamatuju, že bych někdy hulákala v sámošce déle než deset vteřin.

Ten den jsme povečeřeli věnečky s rakvičkami. Protože cukr je přece dobrý na nervy.

Další články

Reklama