Reklama

„To už mám dlouho“ a další 4 lži, ke kterým se doma raději uchylujeme

Jsou věci, které člověk doma raději neříká. Buď proto, že se za ně trochu stydí, nebo má pocit, že to vlastně ani nestojí za vysvětlování. Dali jsme jich pár dohromady, třeba se v nich taky poznáte.
Napsala Anna Kunešová Vydáno 25. září 2016
„To už mám dlouho“ a další 4 lži, ke kterým se doma raději uchylujeme
Zatímco fakt, že i nám rostou chloupky na nohou, jsme po nějaké době soužití s mužem většinou ochotny připustit, a dokonce je ne vždy zneškodníme hned, jakmile se objeví, v jistých věcech budeme i nadále raději poněkud záhadné.
 
1. Tohle? To jsem si koupila loni
Jistě, člověk vydělává a co by si občas nekoupil něco pěkného, že. Ale pak jsou tu částky z kategorie „Jak jsi mohla, dohodli jsme se, že budeme šetřit na nové auto“ a s nimi spojené nepříjemné situace, kdy se muž, který obvykle nezaznamená ani změnu barvy vlasů o několik odstínů, překvapivě zajímá o váš nový kabát. Velmi nenápadný a velmi kvalitní, směs vlny a kašmíru, takže jste za něj tím pádem vysolila solidní sumu. Já v podobné chvíli pronesu něco v tom smyslu, že už mám kabát dlouho, ale pořád mi nějak neseděl, až teď, kdy jsem trochu zhubla… Můj muž pak naštěstí přestává pátrat. 
 
Podobných nákupů je ale samozřejmě víc. Znáte to, člověk jde s dětmi nakoupit o číslo větší oblečení, protože ze starých džín zase vyrostly zhruba po třech měsících, a vtom je uvidí. Ty šaty. Trochu tenké na začátek jara, ale v létě jako když je najdete – takový ten střih, co jste loni marně sháněla a když už jste na ně narazila, stály majlant. Teď je mají ve vašem čísle, oblíbené barvě a… i přes slevu stojí pořád majlant. Jenže mají pár posledních kousků a vy je tam vlastně nemůžete nechat, protože co kdyby je příště už neměli? Co kdyby si je někdo koupil? Někdo úplně jiný než vy? Takže šup s nimi ke kase. Jakmile se pak doma ukazuje nakoupené dětské oblečení, jen tak nenápadně zmíníte, že když už jste tam byla, přihodila jste si tam i tyhle šaty „z výprodeje“. To zní výhodně, vypadáte, jako že šetříte rodinný rozpočet, a navrch vzbudíte dojem, že šaty stály maximálně pětistovku. 
 
2. Na tenhle film bych se nikdy nepodívala!
Můj první muž mě poznal jako intelektuálku v dlouhé sukni a vytahaném svetru, která by se v životě nepodívala na film jiný než černobílý, nebo alespoň natočený slovinským nezávislým režisérem. Jenže do země zadupaná romantička ve mně se nakonec prodrala na povrch, a když muž nebyl doma, pouštěla jsem si u kojení syna téměř ilegálně pecky jako Melrose Place nebo Beverly Hills 902 10. Později, když už jsem muže měla plné zuby a schylovalo se k rozvodu, jsem se osmělila a pustila si před ním třeba i Lásku nebeskou, což manžel nazval červenou knihovnou a šel si ostentativně zapnout Hvězdné války – to je prý totiž úplně něco jiného! Dneska už se za něco podobného samozřejmě nestydím, ale svému nynějšímu muži bych i tak asi nikdy nepřiznala, že když není doma, pouštím si nahlas muziku, kterou by si se mnou asi úplně nespojoval. Uznávám, že třeba některé hodně staré záležitosti od Lucie nejsou nejpovedenější a klasika z nich asi nebude, navíc mají hnusně machistické texty, ale mám to spojené se vzpomínkami na střední a nemůžu si pomoct. 
 

Další články

Reklama