Reklama

Tunisko: tři tajemná místa na severu Afriky

Vidíme ji už z dálky. Je majestátní, mohutná, velkolepá. Ční vysoko nad okolní krajinou jako symbol nedobytnosti. Jugurthova stolová hora – nápadný kopec s plochým a dlouhým vrcholem. Efektní symbol uprostřed krajiny na západě Tuniska, skoro až u alžírských hranic.
Napsala Jiří Houdek Vydáno 18. červen 2014
Tunisko: tři tajemná místa na severu Afriky


Zvláštní název, že? S jogurty ale nemá toto místo nic společného. Jugurtha byl numidský král, jenž se se svými bojovníky opevnil na plochém vrcholu této impozantní hory. Stalo se to v letech 112 až 105 před Kristem a numidský vladař po celou tuto dobu hrdě odolával ustavičnému náporu římských vojenských legií.

Utajené schody

Naše terénní auto odvážně stoupá po kamenitých a strmých cestách. Už jsme objeli stolovou horu kolem dokola snad osmkrát za sebou. Hledáme stezku, údajně prý zvláštní, do skály nahrubo vytesané schody, díky nimž bylo numidské vojsko usazené na vrcholku tajně a nepozorovaně zásobováno potravinami.

Screen_shot_2014-06-18_at_9.39.10

Jughurtova hora je malebnou součástí krajiny, přes níž vede hranice Tuniska a Alžírska.

Jen díky těmto tajným schodům mohli král Jugurtha a jeho muži tak dlouho vzdorovat výborně vybaveným Římanům. Až do chvíle, kdy jeden všímavý římský setník čirou náhodou nezahlédl tento přírodními skalními výčnělky zamaskovaný vchod na vrchol. Pak stačilo málo – setník si jen spočítal, že dvě a dvě jsou čtyři a že právě tahle cestička umožňuje numidským vojákům dělat si z Římanů tak dlouho legraci.

Jenže ani my, v jedenadvacátém století, s GPS a dvěma dalekohledy, nemůžeme tu legendární cestu vůbec najít. Objíždíme autem svah i úpatí, pořád znova po špatných kamenitých cestách. Jsme unavení. Přibližuje se soumrak. Brzy nastane tma a potom bude pro našeho průvodce a řidiče vyloženě nebezpečné sjíždět autem dolů po provizorních, ničím nezvýrazněných kamenitých stezkách.

„Už dál nejedu,“ prohlásí rezignovaně řidič a zastaví na kraji strmého srázu. „Stmívá se. Vyfoťte si odsud okolní krajinu a jedeme dolů,“ dodává smutně.

Vystupuji z teréňáku. Na konci úzké a slepé horské pěšiny vidím skalní ochoz. „Odtud určitě bude hezká fotka okolí,“ mihne se mi hlavou a vydám se tím směrem. Když vytahuji fotoaparát z brašny, upadne mi krytka od objektivu a kutálí se asi dva metry směrem ke skalní stěně. Jdu si pro ni a – najednou zírám! Pár metrů přede mnou jsou uzounké, schované pod skalním převisem, ony tajemné schody z dávné legendy. Stupně, kýmsi z Numiďanů nahrubo vytesané. Volám kolegy a honem se vydáváme na vrcholek stolové hory.

Když se tam velmi příkrými a klikatícími se skalními schody po pár minutkách vydrápeme, vidíme něco úchvatného! Fantasticky krásnou náhorní plošinu, romantické rozvaliny byzantské pevnosti, několik jeskyní troglodytů a uprostřed se tyčící arabskou svatyni s hrobem islámského světce Sidiho Abd el-Džavády. To vše osvětluje výrazně oranžový sluneční kotouč. Okouzlující výhled jak do Tuniska, tak do Alžírska je za tohoto západu slunce působivější než nejkrásnější filmové záběry.

Zázračný pramen

Hned u historické silnice, kterou kdysi dávno postavili ještě Římané, se asi padesát kilometrů severovýchodně od Kartága nachází městečko Korbous. Mezi místními je velice proslulé a pro obyvatele hlavního města Tunisu je také docela oblíbeným místem nedělních výletů. Přímo zde totiž vyvěrá ze země několik horkých pramenů, z nichž nejmohutnější a nejvíce horký je Ain el-Atrous. Jeho voda má kolem 60 stupňů Celsia. Pramen prudce tryská z pobřežní skály a padá do malého bazénku. Kdo chce, může do vody ponořit ruce nebo nohy. Nevydrží to však dlouho.

Z bazénku je potom horký proud veden krátkou skalní kaskádou (asi 5 metrů) do malé, mělké jeskyně nacházející se už přímo v moři, u břehu. Tam se koupou lidé, které sužuje artróza nebo mají revmatické potíže. Údajně po dvou až třech týdnech pravidelných každodenních koupelí artróza výrazně ustoupí, v mnoha případech je vyléčená úplně.

Screen_shot_2014-06-18_at_9.40.15

Korbous, nedaleko odsud vyvěrá zázračný horký pramen Ain-el-Atrous.

V zázračné účinky pramene Ain el-Atrous zde skálopevně věří každý. Tolik legendárních uzdravení bylo zaznamenáno. Ostatně – o výjimečných účincích pramene věděli svého času už Římané. Regulérní lázeňské středisko zde na sklonku 19. století nechal posléze založit Ahmed Bej.

Ke slavným památkám, jež nelze v Korbousu opomenout, určitě patří skála Zarzíha, kterou není možné minout, nachází se hned vedle krásného paláce, v němž kdysi bydlel první tuniský prezident Bourghiba. Skála Zarzíha léčí podle legendy neplodnost. Stačí se jí dotknout otevřenou dlaní a chvíli ruku na skále podržet. Nakonec – okraje skály jsou doslova vyleštěné rukama návštěvnic, které zde hledaly pomoc. Mnohé úspěšně.

Záhadně opuštěná metropole

Zcela nedaleko, na podobných strmých a vysokých útesech poloostrova Cap Bon, se nachází Kerkouane, kde najdete výjimečně zachovalé archeologické pozůstatky kdysi velkého a mimořádně významného punského města.

Čtyři sta let před Kristem zde žilo přibližně 2500 obyvatel. Na tehdejší dobu – velkoměsto. Avšak jednoho dne lidé odsud náhle odešli a městské stavby zůstaly napospas osudu. Co bylo příčinou náhlého útěku? Epidemie neznámé nemoci? Varovná věštba? Válka? Útok Římanů, pirátů, nebo jiných vojsk? Pravdu se dnes již stěží dozvíme… Nicméně stavby, půdorysy náměstí a ulic pokryly v průběhu staletí a tisíciletí značné nánosy hlíny a písku a tím je ideálně zakonzervovaly.

Dlouho se mělo za to, že na tomto místě kromě vyprahlé půdy není nic. Až v roce 1929 jeden z místních zemědělců chtěl tady cosi zasadit, snad zeleninu… A zjistil, že pod nepříliš velkou vrstvou hlíny je možné objevit základy domů, dláždění ulic, zbytky sloupů lemujících starodávné paláce a náměstí. Tento muž ale mlčel. Záměrně. Možná po poradě s dalšími vesničany. Kdo by si také přál, aby se do poklidné přímořské vesničky nahrnuly davy archeologů a pak i novinářů, filmových reportérů?

Screen_shot_2014-06-18_at_9.39.31

Kerkouane, působivé zbytky punského města ohromí nejen archeology, ale i běžné návštěvníky.

Teprve v roce 1952 se sem dostali francouzští historici a archeologové, zahájili vykopávky a – nestačili se divit, nakolik bohaté a výjimečně zachovalé zbytky punského města tu našli.

Našli zde i sochu punské bohyně Tanit, která společně s bohem Baalem zaujímala v panteonu punských božstev nejvyšší pozici. Byla spjata s kultem plodnosti a obyvatelé Kerkouanu věřili, že je personifikací slunce a měsíce.

Nejpůsobivější jsou zde zachovalé zbytky místních lázní s neporušenými podlahami, zdmi a sanitárním zařízením. Mnoho domů zde mělo vlastní koupelnu. Uvažme, že to všechno bylo v provozu nějakých 400 let před Kristem!

Další články

Reklama