Reklama

VZPOMÍNKA KLÁRY MANDAUSOVÉ: Nebojte, něco vydržím

Když jsem byla malá, četla jsem pořád dokola knížku Cesta na Olymp. Milovala jsem vyprávění Věry Čáslavské o tom, jak si rozstříhala plavky, jak bolel trénink a chutnalo vítězství, jak se zamilovala a vdala jako princezna, jací jsou Mexičani, jak to vypadá v Japonsku… A ráda jsem se dívala na fotku na konci knížky s popiskem Moje nejcennější medaile. Drží na ni svoji malou dceru. Neuvěřitelná kráska, která dřela a žila báječný život, to byla pro mě tehdy gymnastka Věra Čáslavská.
Napsala Vydáno 12. září 2016
VZPOMÍNKA KLÁRY MANDAUSOVÉ: Nebojte, něco vydržím

Když souhlasila o mnoho mnoho let později s rozhovorem, těšila jsem se zrovna jako ta malá holka, která si svítila na knížku pod peřinou baterkou, aby mohla číst déle, než měla dovoleno.

Neměla čas, ale ne jako jiní, kterým domlouvá schůzky sekretářka. Ona ho opravdu neměla. Jak mi pak vysvětlila, doháněla léta, které jí nejdřív vzali komunisti, když podepsala Dva tisíce slov, a pak deprese. Dohromady třicet dlouhých let.

Daly jsem si sraz v Obecním domě. Běžela z nějakého výboru a po mně ji čekala japonská delegace. Měla hodinu a tři čtvrtě zpoždění, čekala jsem, přestože já i ona jsme v tu dobu měly být už někde úplně jinde. Když jsem ji uviděla, jak uhání ulicí a otevírá dveře restaurace, šla jsem ji naproti, ona nekráčela, letěla jak střela, zakopla o schod a skončila na zemi. Smála se, „a to takhle to máte se mnou pořád.“ Sbírala jsem po podlaze rozházené papíry, „hlavně, že se vám nic nestalo. Jak já se lekla,“ podávala jsem jí lejstra. „Nebojte, něco vydržím!“ Její anděl strážný se prý hodně času flákal, tak teď se musí makat a makat. Sotva si sedla, podívala se na hodinky a začala se omlouvat, že máme moc málo času. Nakonec jsme se domluvily, že se sejdeme jindy.

Pro druhé jsme se potkaly na Julisce. Zase přiběhla, ale tentokrát hlásila, že má času o trochu víc, jen asi za hodinu musí být u dcery, protože se bude převlékat a česat na nějaký významný slavnostní večer. A protože se měla fotit, měla přes rameno velkou tašku, prý aby si měla paní fotografka z čeho vybrat. Tahala z ní korále, šátky… Nebylo třeba. Měla na sobě černou halenku se vzory, pusu si lehce přetřela světlou rtěnkou a byla to přesně ona. Sama zapózovala před velkou fotografií fotbalového týmu. „To by mohlo bejt vtipný, ne?“ smála se.

A pak vyprávěla. O životě, který vůbec nebyl lehký. Spíš úplně obráceně. Na patnáct let ji doma uvěznily těžké deprese. Vyčerpání, přiznala totiž, že neuměla odpočívat a spát, smrt jejího bývalého manžela, otce jejích dětí, synovo odsouzení a milost. Příliš na jednu ženu, byť uměla létat mezi bradly. „Rozhodla jsem se, že si nechám natočit takové malé vzpomínkové requiem,“ řekla mi v legraci. Vyděsilo ji prý poslední rozloučení s Emilem Zátopkem, kde mu u rakve stála sportovkyně, kterou nemohl vystát. Prý nemůže svým dětem udělat, aby musely zařizovat nějaký kolosální pohřeb. „Dokonce jsem si to v hlavě zrežírovala, vybrala jsem si hudbu z Tenkrát na západě. Měl to být klip s dramatickým závěrem, cvičím bradla, dělám závěrečnou letku do oblak a ta by pořád letěla a letěla a nikdy nedoletěla.“

Ještě jsme neměly úplně dopovídáno, najednou se zvedla a oznámila jen „musím utíkat, já si nevšimla, že je tolik hodin.“ O několik týdnů později mi přišla esemeska, že leží v nemocnici s čímsi polámaným, že zase nějak spěchala... 

Věra Čáslavská 30. srpna umřela. První, co mě napadlo, nebylo to paní Věro, zase nějak moc rychle? Jako bych slyšela její odpověď, že se teď potřebují s andělem už trochu flákat oba.  

ČTĚTE TAKÉ: VĚRA ČÁSLAVSKÁ: Příliš dlouhé prázdniny

Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama