Co se stane, když budete nevěrná

Ne že by můj manžel nechodil domů vůbec. Ale od jisté doby jen skopnul boty, sundal kabát a byl jako bez života. Nejdřív mi to vyhovovalo, když děti usnuly, mohla jsem si číst nebo cvičit na břicho nebo telefonovat. Dřív jsme spolu často pili víno, milovali se, dívali se na filmy, on mluvil o firmě, já o dětech… Neříkám, že mě to nebavilo, ale často mě pak ráno bolela hlava a odsekávala jsem dětem. Prostě jsem mu po večerech dělala gejšu a připouštím, že mě to někdy unavovalo. Dokonce mě párkrát napadlo, že bych přivítala, aby si našel ženskou, která by mi s ním trochu pomohla. Ta představa mi připadala legrační. Když se to ale stalo, vůbec jsem se nesmála.

Nejdřív jsem si samozřejmě nebyla jistá. Chodíval pořád později, ale vždycky se předem omluvil a pravda je, že vydělával víc. Jenže často jezdil na firemní akce a v noci mu pípaly esemesky. Když jsem pak při praní našla v kapse jeho kalhot dva lístky do kina, bylo mi všechno jasné. Neovládla jsem se a projela mu mobil. To jsou ty věci, co se dělat nesmějí. Ne proto, že je to šmírování. Ale strašně to bolí.

Když člověk přijde na nevěru, začne většinou strašně žárlit. Drásá se zoufalými dotazy. Jak to, že už nejsem jediným smyslem jeho života, jak to, že ze mě není paf? Jsem přece jedinečná, nenahraditelná! Je to vlastně velmi sobecké. V rodině nás naučili, že mateřská láska se dělí stejným dílem mezi sourozence. Snažíme se s tou strašnou pravdou nějak vypořádat. Proč nás to neučí do manželství? Celý ten morální požadavek věrnosti je tak sobecký! Dřív ženy nebývaly takhle pyšné. Věděly, že pro muže nic moc neznamenají, že nejsou nikterak významné. Dnes máme více sebedůvěry, víme, že jsme nejlepší. Ale trpíme zas jinak než naše babičky. Nic není zadarmo. Tak co nám zbývá? Jedna z možností, jak chápat nevěru, je brát ji jako výzvu pro sebe. Prominu ji? Vydržím ji? Nebo ji oplatím? Na pomstě není nic příjemného. Asi nejlepší způsob, jak se vypořádat s nevěrou je brát ji jako letenku do cizokrajné země. Ale jestli je, či není zpáteční, to se špatně odhaduje.

Připadala jsem si, jako bych byla prašivá. Jako ta nehnusnější ženská pod sluncem, jako totální chudinka, o kterou si už nikdo neopře ani kolo. Moc jsem s ním nemluvila, bála jsem se, že mu řeknu, že všechno vím, bála jsem se, že mi bude lhát a že já se budu muset dívat, jak už mu nestojím ani za to, aby nekecal. Tehdy jsem si začala psát na papír přesné rozvrhy činností, které musím dělat. Předplatila jsem si cvičení a kurz japonštiny. Možná i proto, že jsem se kdesi dočetla, že Japonci nepovažují mimomanželský sex za nevěru, pokud za něj zaplatí. Asi jsem si myslela, že se stanu tak trochu Japonkou, ale připadala jsem si spíš jako mašina, co jede a neví kam.

Pak mě napadlo, že si koupím skicák a voskovky a zkusím nakreslit štěstí. Nejdřív to nešlo, ale nakonec jsem kreslila se zavřenýma očima. Jak jde kluk a holka trávou a kolem teče řeka. Rozbrečela jsem se. Nic takového už mě nikdy nečeká. Ale vědomí, že můžu pomalovat bílou čtvrtku, mi dodalo odvahy. Začala jsem se dívat na chlapy. Namlouvala jsem si, že si je chci prohlídnout. Svému muži jsem nikdy nevěrná nebyla. Ano, měla jsem divoké období, než jsem ho potkala, ale pak jsme měli děti a důvod užívat si pro mě pominul. Připadalo mi to zbytečně namáhavé.

Na japonštinu chodil jeden moc hezkej kluk. Dřív bych se vůbec neodvážila se na něj upřeně dívat, ale teď jo. Jednoho dne si prostě sedl vedle mě. Zatmělo se mi před očima, připadala jsem si málem jako na gymplu. Protože se na mě taky díval, a to dost. Jinak byl poměrně nesmělý, tedy nejdříve. Když se osmělil, vzal mě za ruku. A už jsme se nepustili, nešlo to. Byla jsem  jako ve snu. Mluvil o mně jako o své holce! Líbal mě při měsíčku. Najednou jsem měla všechno, co jsem myslela, že už nikdy nepoznám. Lukáš byl o deset let mladší, svobodný, chytrý, a dokonce i slušně vydělával. Co víc si přát? Snad jen, abych nebyla vdaná. A abych se nikdy nenaučila japonsky.

„Když nebudeš nevěrná ty jemu, bude nevěrný on tobě,“ zní stará pravda, ale jsou životní fáze, kdy to člověk nechce slyšet, kdy věří, že věrnost neznamená odříkání, ale právě naopak – že zůstat s jedním mužem přináší obrovské bohatství. Že rozmanitost nespočívá v počtu těl. Člověk pak většinou zjistí, že byl naivní. A tak většina lidí nevěru oplácí. Zůstat věrný, i když ten druhý to nedokázal, je frajeřina, kterou umí málokdo. Na druhé straně, platí vůbec dneska ještě deváté přikázání Nepožádáš manželky bližního svého? A což teprve Nesesmilníš? Zná vůbec někdo někoho, kdo nebyl nikdy nevěrný? Sodoma gomora nebo snad upřímnější doba? Lidé prý byli nabádáni, aby nesmilnili proto, aby byl otec aspoň o maličko jistější. Takže v době testů DNA se monogamie jeví jako přežitek, ženy si mohou vyměňovat muže, muži si mohou půjčovat ženy a všechno se posléze vědecky určí. Ale vidím ještě jednu možnost: lidstvo se jednou oklikou vrátí k věrnosti.

Svoji první lásku jsem poznala už ve třinácti letech. Tehdy jsem si byla jistá, že kdybych se jen podívala na jiného kluka, propadla bych peklu. Pokazila bych nám to. Chodila jsem s ním dost dlouho, nejdříve jsme se jen dětsky pusinkovali a pak už se vším všudy. A po nějaké době mě pořád častěji napadalo: copak nikdy nebudu spát s nikým jiným? Co když je to lepší? Měla bych poznat jiného chlapa. Vždyť jsem jak blázen! Jednoho dne jsem se opila na jakémsi večírku a vlítla na to s takovým idolem všech dívčích srdcí. Líbilo se mi to, to je pravda. Bylo to jiné, to také přiznávám. Ano, uměl to líp. Měla jsem pět orgasmů. Ale něco jsem si tím už navždycky pokazila. Jak to říct? Víru, že některé věci můžou být posvátné? A že stojí za to je nepoblít.

Věrnost pochází od slova víra. Víra v lásku, v toho druhého, v to, že vztah dvou lidí má smysl. Víra, že v dobrém i zlém, v to, že spolu všechno zvládneme. Jo, a víra v sebe. To je asi na věrnosti to nejdůležitější. Nemuset si nic dokazovat.

Čeština má pro nevěru dost trefných výrazů. Říkáme podvádět někoho s někým. Jak přesné! Nevěra je založená na fixlování, utajování, na podvodu. Provádí ji sice devadesát devět a půl procenta populace, ale přesto se většina lidí chová, jako by páchali trestný čin. Bojí se prozrazení. Lžou. Vlastně i leccos kradou – třeba čas, někdy i peníze – všechno to, co mají společné s někým jiným. Zvláštní je, co se s nevěrou stane, když se nějaký pár rozhodne o ní otevřeně mluvit. V případě, že se tak neděje proto, že se jeden z nich rozhodl toho druhého z důvodu nevěry opustit, ale naopak zůstat a nepodvádět, nevěra ztrácí na osudové důležitosti. Bolí, ale asi tak, jako když ten druhý pije víc, než by měl. Většina lidí však o své nevěře nemluví. Obávají se oplacení stejnou mincí.

Dalším výstižným výrazem je zahýbání. Když jsem chodila do autoškoly a řekla, že teď zahnu doleva, opravil mě učitel: „Zahejbá se manželovi, tady se zatáčí.“

Ten termín obsahuje další podvýznamy: sejít z cesty, udělat odbočku, ale i zabloudit, splést se. Čeština je moudrá.

Nevěře se také říká cizoložství, ale to už v sobě zahrnuje nutnost soulože. Jenomže nevěra se nemusí nutně pojit se sexem. Nebo ano? Určit hranice nevěry je těžké. Jsou ženy, které považují za nevěru u muže i onanii a dokážou kvůli ní dělat pěkné scény. Pak ovšem potvrzují, že člověk může druhému zahýbat i sám se sebou. Prostě nevěr existuje mnoho druhů, někdo se zamiluje platonicky, někdo si při sexu s manželkou představuje kolegyni, někdo naopak souloží s kdekým, a svoji ženu by nikdy neopustil… Kde nevěra začíná a kde končí?

Můj vztah s Lukášem u mě vedl ke spuštění sexuality, jako by se ve mně otevřel kohoutek. Když jsme se přestali stydět jeden druhého, dělali jsme věci. A já najednou viděla, co mi v manželství chybělo. Možnost objevovat druhého. A skrz něj samu sebe. Možnost objevovat všechny touhy a rozkoše svoje i jeho, možnost chovat se absolutně svobodně. Teprve s Lukášem jsem víc vnímala svoje tělo, začala jsem se jím víc zabývat, klást si otázky. A odpovídat. Hráli jsme si, chodili jsme do sexshopu, ale taky jsme se mohli jen tak dívat do očí. Najednou v tom nebyl rozdíl. Něco se se mnou dělo, bylo mi pětatřicet a vykopala jsem v sobě poklad. Teď jsem se ovšem musela rozhodnout, komu ho dám. Protože můj muž se začal vracet. Najednou ho se mnou všechno bavilo, postel, kino, procházka. A já nevěděla, jestli to ještě chci. Ale měli jsme děti. A hypotéku. A svému muži jsem vlastně neměla co vytknout. I tu jeho bokovku jsem najednou viděla v jiném světle. Chápala jsem ji. Chvíli jsem si přála, aby mě opustil. Abychom zůstali přátelé, podělili se o děti, o dluhy a o starosti. Navíc můj nový milý chtěl, abych s ním žila. Říkal mi takové ty věci, že beze mě je ztracen a že mě miluje. Nevěděla jsem, co dělat.

Pár týdnů jsem nedělala nic a znovu začala navštěvovat kurzy japonštiny. Zapsal se tam takový strašně zajímavý chlap, hned jsem ho kontaktovala očima a on si ke mně přisedl.

A pak jsem si řekla, že to se svým mužem ještě zkusím. Že mu ten poklad zkusím půjčovat. Ale celý mu ho nedám. Zatím mi to jde. Strašně si užíváme. Myslím, že ho překvapuju. A co já? Od té doby, co se tohle všechno semlelo, si nejradši radím sama sobě. Vedu se sebou dlouhé rozhovory, protože já sama o sobě vím všechno nejlíp. Takže, co si říkám?
Budeš věrná hlavně sama sobě a dál se uvidí, co jiného?