Můj manžel lakomec

Takhle přijdeme na mizinu!“ běduje. Neodsekla jsem mu, aby si teda ty brambory oškrábal sám. Byla jsem
mladá, nesmělá a submisivní.

Hned na začátku manželství jsem se dopustila zásadní chyby: velkoryse jsem usoudila, že na nějakých malichernostech všedního života tolik nezáleží, a tak jsem v nich prostě ustupovala. Takovou ,malicherností‘ byl třeba rodinný rozpočet. Párkrát jsem se sice chabě pokusila svého muže (říkejme mu Ferdinand) požádat, zda bychom si mohli sednout a sepsat, kolik každý měsíc vyděláme, ušetříme a utratíme, ale vždycky to odpálkoval stejným tvrzením: „To nemá cenu, stejně se devadesát procent výdajů dostane do škatulky ‚ostatní‘.“ A kasu držel i nadále on. To šlo ještě vydržet, dokud jsem chodila do práce: on platil účty za domácnost a já jsem za svou výplatu kupovala jídlo. Ale jakmile jsem zůstala doma na mateřské, situace se pro mě prudce zhoršila. Ferdinand mi přiděloval asi šest set korun měsíčně – tehdy se za to sice dalo koupit víc věcí než teď, ale stejně to bylo málo –, a když jsem s tím nemohla vyjít, káral mě: „To je tím, že piješ kafe.“

Za každý telefonní hovor jsem musela udělat čárku, abychom zjistili, zda nás telefonní společnost neokrádá, ale po každé čárce jsem si vyslechla přednášku o rozhazovačnosti, kvůli které přijdeme  na mizinu, a tak jsem radši nakonec netelefonovala vůbec. Kolik jako počítačový inženýr vydělává on, to jsem se nikdy nedozvěděla. Vždycky, když na to přišla řeč, nasadil zachmuřený výraz a prohlásil: „Mám nízký plat.“

Když děti trochu povyrostly, jednoho dne mě překvapily zcela vážným konstatováním: „Mami, ale ty přece nejsi dospělá, že ne? Jedinej dospělej člověk v naší rodině je táta.“ To mluvilo za všechno.

Ferdinand přitom nebyl žádný zvláštní mistr v hospodaření. Snažil se ušetřit na nepravých místech. Nakoupil třeba zlevněná rajčata, a aby to už stálo za to, přinesl jich rovnou deset kilo. Jenomže natlučené plody začaly rychle hnít a stačili jsme jich sníst jen pár. Suma sumárum tak vyšly podstatně dráž než ty nejkvalitnější výběrové plody. Pak zas výhodně nakoupil dvacet pytlíků fazolí, ale osmnáct z nich vzadu ve spíži sežrali moli. Po nějakých deseti letech tohoto svazku jsem konečně pochopila, jak jsou finance v manželství důležité. Jejich uspořádání vlastně znamená rozdání karet, se kterými se pak bude hrát. S Ferdinandem jsem se rozvedla ve chvíli, kdy jsem si díky svým výdělkům mohla osamostatnění dovolit.

Na Ferdinanda se nezlobím. Dodnes vlastně nevím, jak by se dal manžel-chorobný lakomec zvládnout. Obratnou ženskou manipulací? Zdrcujícím  sebevědomím, které by člověk měl načerpat z mateřství? Nekompromisním požadavkem, aby na té mateřské zůstal on? Naštěstí už je to jedno. A Ferdinand mi dnes připadá vlastně roztomilý. Zjistily to moje děti, když s ním později jezdily na dovolenou. Párkrát čekal na ten nejlevnější last minute zájezd tak dlouho, až nakonec nejeli nikam. Pokud už úspěšně dorazili někam k moři, obcházel tam místní tržiště, prohledával hromady vyhozené zeleniny a pídil se po co nejméně nahnilých kusech. Byly zadarmo, a tak mu děsně chutnaly. Děti se za něj nejdřív styděly, ale pak pro ně začaly tyhle historky být zdrojem nekonečné zábavy.