Reklama

Hospodářství po italsku
Doporučený

„Konečně místo, kde můžu chovat zvířata!“ říkal jsem si, když jsme si před dvanácti lety pořídili s Albertem ruinu zámku v Třebešicích. Já, kterému máma nedovolila do našeho městského bytu přinést žádné zvířátko, jsem začínal s kozou a se slepicemi.

Napsala Eugenio Percossi Vydáno 17. leden 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Hospodářství po italsku Hospodářství po italsku

Kozu jsme pojmenovali Cosetta. Kamarádi mi ji předali jako překvapení, přikrytou dekou na zadním sedadle auta, a já měl strach, že to bude dospělý pes, protože psů jsem se v té době ještě bál. Ale Cosetta se nakonec jako pes chovala, chodila za mnou dovnitř, chtěla spát v posteli a čekala za dveřmi, když jsem šel na záchod.

V té době bylo na zámku hrozně moc práce s napravováním žalostného stavu, ve kterém ho zanechalo místní JZD, a Alberto se při své práci architekta potkal se schopným ukrajinským dělníkem Petrem a najal ho i s ženou Ludmilou. Ludmila byla darem z nebes – nejen že skvěle vařila a já se od ní naučil mnoho ukrajinských specialit, ale měla diplom nejlepší dojičky v družstvu a ukázala mi, jak se vlastně o zvířata starat. Naučila mě dojit Cosettu, pil jsem kozí mléko každý den a ztloustnul jsem.

Ludmila mi také přinesla inkubátor pro líhnutí kuřat. Neměl jsem tušení, jak to v zemědělství chodí – dnes totiž existují různé druhy slepic a ty, které nejlépe snášejí, neumějí hnízdit a na vejcích nesedí, takže se jim vajíčka odebírají a dávají do inkubátoru. Jenže já jich tam dal šedesát, a měl jsem najednou tolik kuřat! Jsou také druhy slepic speciálně pro maso, ty zase mají pořád hrozný hlad a chtějí neustále jíst. Rostou pak mnohem rychleji, jenže za chvíli jsou tak tlusté, že mají problém chodit, a to je mi jich líto. Ale jejich maso je opravdu dobré. Když jsem začal s chovem slepic, zjistil jsem, že existují hotová krmiva, jenže jak jsem četl složení o spoustě přísad a vitaminů, říkal jsem si, že přece chovám vlastní slepice proto, abychom měli dobrá vajíčka a maso jako naši předkové, a rozhodl jsem se krmivo slepicím nedávat. Místo toho nakupuji zrní, trhám pampelišky a sbírám žížaly. Ony pak k tomu zobou trávu a vybírají věci z kompostu – třeba přerostlé cukety. Krmení slepic mám jako meditaci – dám jim, co jsem připravil, a deset minut koukám, jak si užívají jídla.

Taky jsem koupil dvě kachny druhu indický běžec, které žerou slimáky, a zavřel je do chlívku, aby si zvykly. Běhal jsem tedy po zahradě, sbíral slimáky a nosil jim je. Všechny sežraly a byly šťastné. Pak přišel čas vypustit kachny na zahradu. Nejen že je slimáci vůbec nezajímali, ale utíkaly zpátky a chtěly být uvnitř. Dnes už si aspoň pohrají v rybníku a pak jdou za mnou, abych jim slimáky sesbíral a přinesl. Dělám to dvakrát denně!

Po dvanácti letech jsem jiný hospodář než na začátku. Dřív jsem každou neděli chodil na trh a kupoval okrasné slepice podle toho, jaké se mi líbily. Některé vypadaly jako kondor a stály třeba jen padesát korun! Za chvíli jsme jich měli třeba sedmdesát, k tomu čtyřicet kachen a hus. Jenže když jsme začali se zahradou, zjistili jsme, že tam nemůžou, protože ničí sazenice. Dnes máme slepic míň, rostou pomalu a nevadí mi je zabít a naservírovat k večeři. Na zahradě pracuji pořád. V sezoně necestuji, nechodím na akademii, výstavu v New Yorku jsem posunul na květen, abych mohl tvořit v zimě. Co mám dělat a kdy, mi říká příroda.

Ital Eugenio Percossi je umělec, který s architektem Albertem di Stefanem žije na zámku v Třebešicích. Pokoje zdobí umělecká díla ze zdejších workshopů.

Zámek Třebešice slouží jako malý exkluzivní hotel, konají se tu svatby. Italské večeře připravuje přímo Eugenio ze surovin ze zahrady a malé farmy. Jsou tu i prohlídky pro veřejnost. www.trebesice.com

Číst 2054 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:04

Další články

Reklama