Reklama

Kořeny mého rodu
Doporučený

V chalupě našich prarodičů jsme se sestřenicí Janou strávily ideální dětství. Dnes spolu sedáváme na peci a obklopené dobrými duchy našich předků hledáme cesty, jak i své životy prožít tak, aby byly stejně dobré jako ty jejich.
Napsala Pavlína Blahotová Vydáno 03. červenec 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Kořeny mého rodu Kořeny mého rodu

STABILNÍ DVOJICE
Moje sestřenice Jana s mužem Ivem postavila dům, vychovala dvě dcery a stromů spolu zasadili bezpočet. Když je hezky, sednou na kolo a vydávají se z Ostrova, kde žijí, na výzkumné výpravy po kraji. Taky díky jejich tipům je náš časopis tak rozmanitý.

jana6

ZA KAMNY Nejlepší místo na povídání je za kamny. V zimě se tu po návratu z bruslí nebo běžek okamžitě zahřejeme. V létě se v kamenných zdech drží příjemný chládek.

Naše dětství neznalo ploty ani zbytečné zákazy a nařízení. Ve staré kamenné chalupě na kraji vsi nás – mě a mou o dva roky starší sestřenici Janu – hlídala babička, která kromě nás měla na starost ještě celé hospodářství. S radostí dnes pozoruji nový trend lesních školek, kde jsou děti, bez ohledu na počasí, celý den venku. Přesně tak jsme to měly i my! Jana se přece jen trochu líp vyznala, a tak jsme své chvíle poslední svobody před školou dokázaly po okraj naplnit dobrodružstvím. Pořádaly jsme dlouhé výpravy do lesa na jahůdky, na skládce u hřbitova v sousedním městě jsme sklízely plané macešky, a především jsme se specializovaly na budování bytů.


Dokázaly jsme se zabydlet v koruně stoleté vrby, uprostřed hromady dřeva, v kůlně mezi slepicemi i na tajemné půdě babiččiny chalupy. Ta byla pokrytá dvoucentimetrovou vrstvou prachu, usedajícího na odložené výbavy svobodné tetičky a zrušenou ševcovskou dílnu. My jsme ty romantické relikvie vytahaly z proutěných kufrů na světlo, rozprostřely vyšívané ubrusy a háčkované dečky a na mohutných trámech procházejících celou půdou pořádaly závody ševcovských kopyt. Nejvzácnější památky na naše dětství jsou v chalupě dodnes.

postel

POSTEL PO PŘEDCÍCH V téhle posteli spával můj dědeček s babičkou, narodil se v ní můj otec. Je metr široká, ale trochu kratší než obvykle, takže si v ní připadáme jako v krabičce od sirek. I tak je vždy obsazená jako první.

Nic z toho, co může dál sloužit, jsme nevyhodily, i když jsem při rekonstrukci půdy vynosila ven dobré dva kontejnery nepotřebného odpadu. Mezi ručně opracovanými trámy, které zřejmě pamatují vládu Jiříka z Poděbrad a jeho královny Johanky z Rožmitálu, je dnes velkokapacitní palanda pro návštěvy. Já ale spím zásadně dole. V posteli, kde se narodil můj děda i můj táta. V pokoji, kam jsme se s Janou po celé dětství bály chodit jinak než ve dvou – ležela tam přece kdysi mrtvá prababička! Možná i proto tam vždycky spím jako zabitá.


Číst 2868 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:12

Další články

Reklama