Reklama

Tajemství modrotisku
Doporučený

Rodina Danzingerů vlastní jednu z mála dochovaných původních dílen modrotisku na světě. První role plátna se tu začaly barvit už v roce 1816.
Napsala Zuzana Veselá Vydáno 03. červenec 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Tajemství modrotisku Tajemství modrotisku

Už je to téměř dvě století, kdy se v rodinné dílně v moravském městečku Olešnice začala prvně barvit plátna indigem. Stroje a pomůcky tu po deset generací rodiny Danzingerů slouží dodnes a ctí se i stará technologie barvení zastudena.

 „V tomto kraji se odjakživa pěstoval len, ze kterého se pak tkalo plátno. To sem přivádělo modrobarvíře a černobarvíře, kteří se zde usadili a své řemeslo předávali dalším generacím. Můj praděda se v roce 1849 přiženil do rodiny barvířů, kde se indigem barvilo už pět pokolení předtím. On sám ale začal na plátno tisknout nejrůznější vzory, které se staly pro náš region a naši dílnu typické,“ říká modrotiskař Jiří Danzinger.

modro5  modro2

MODRÁ LÁZEŇ Látka se barví v temné barvě indigo. Dřevěná káď pojme až 45 metrů plátna.
RARITA Zdejší historickou památkou jsou litinové kotle se železnými koulemi na drcení modrých kamenů.

Kouzlo celého procesu začíná u čistě bílého lněného nebo bavlněného plátna. To se musí nejprve naškrobit bramborovým či kukuřičným škrobem a pak se pomocí mandlu vyžehlí. Poté přichází na řadu tisk. Pomocí ručně vyřezaných dřevěných a kovových forem tiskař nanáší na plátno speciální směs, kterou si Danzingerovi vaří sami podle staré rodinné receptury, tzv. rezervu. „Směsi se tak říká proto, že chrání určitá místa před obarvením. Funguje podobně, jako když na Velikonoce zdobíte vajíčka voskem. Místo pod ním se neobarví,“ vysvětluje pan Danzinger. Do této tiskařské rezervy se namáčí forma s požadovaným vzorem a tiskař jí tiskne na plátno tak dlouho, dokud na něm nezůstane jediné místo prázdné.

modro12


Za svou existenci přišlo v olešnické dílně na svět přes dvě stě vzorů. Některé mají i své názvy, například Šestipuntík, Šnek, Housenka, Zvoneček nebo Žďárská hvězda. Vysočina vždy patřila mezi chudší kraje, a proto se lidé i skromně oblékali. Žádané tedy byly drobné vzory – převážně květinové. Oproti tomu v bohatších krajích zdobili látky například velkými figurálními a náboženskými motivy. První vzorování se používalo na bílé lněné plátno, které se březovou metličkou pošplíchalo včelím voskem. Pak se obarvilo, odstranil se vosk a zůstal vzor. Až později se vzory začaly vyřezávat do forem a těmi tisknout. Jemnější a detailnější dekor potom umožňovaly formy z kovových drátků. To hlavní na celém procesu je však samotné barvení indigem. Natisknuté plátno barvíř zavěsí na takzvanou barvířskou korunu a na pět až šest hodin ho ponoří do dřevěné kádě s modrou lázní, která je zabudovaná hluboko v zemi. To proto, aby se plátno neohýbalo a barvilo se pěkně rovnoměrně.

Jakmile chytne požadovaný odstín, musí se vyprat v kyselém roztoku, který rozpustí natisklou rezervu. A protože plátno bylo předtím čistě bílé, vzor zůstane také bílý. Nejžádanější plátno na trhu bylo vždy takové, které se pyšnilo vysokým leskem. Toho tiskař dosáhne tím, že plátno po obarvení dvakrát třikrát pořádně namandluje. Z látky se poté šijí šaty, zástěry, šátky, povlečení, přehozy, různé upomínkové předměty nebo doplňky tradičních lidových krojů. Kromě toho, že si můžete leccos koupit ve zdejším obchůdku, na vás čeká ještě jedno milé překvapení – vlastnoručně obarvený štůček plátna, do jehož výroby vás rodina Danzingerových ráda zasvětí (www.modrotisk-danzinger.cz).

Číst 3176 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:12

Další články

Reklama