Deník matky: Startujeme aneb konečně je venku!

Pohledný charismatický doktor ráno na vyšetřovně říkal laškovně: „Tak si vyskočte tady na to křeslo.“ A my, velké, funící, kolíbající se ženy zapomínaly, proč jsme tady, růžověly jsme a tvářily se, že bychom přes křeslo hravě skočily skrčku. „Jizva nebude vidět, nebojte,“ řekl unaveně o 12 hodin později. Já jsem poděkovala, ale bylo mi to jedno. Dva dny jsem marně čekala, že kluk bude následovat plodovou vodu a vyrazí tunelem do světa sám. On však v pohodě odolal všem medikamentům s pověstí ‚dostanu ven každé dítě‘ a nakonec se nechal ze spacáku vyndat. Byla jsem tak ráda, že už je to za mnou, že by mi klidně mohli přes břicho vyšít křížkovým stehem dvanácteráka.

Po dvou dnech strávených na klidné, tiché jipce mě převezli na oddělení šestinedělí. Do toho zvláštního světa, kde vládnou hormony, novorozenci a uspěchané sestry, kde každá žena vypadá jako nemocniční strava – bledá s nádechem dozelena, unavená, nemastná, neslaná – a stává se strojem na mléko, na vyplňování tabulek o dětském hovínku a na zodpovídání velice indiskrétních dotazů.

Moje spolubydlící byla rázná žena, přebývala v tomto prostředí již sedmý den a moc se s tím nepárala. „Ahoj, jsem Lucie, měla jsem problémy s prsama, fakt hrozný, kam to ty sestry nechaly zajít, doufám, že ti to nebude vadit, ale musim je větrat.“ A učinila tak, a nemyslela tím, že otevře okno. „Myslíš, že musíme čekat se sexem fakt až do konce šestinedělí?“ Kdyby mi nedalo takovou námahu vyškrábat se na nemocniční postel, spadla bych z ní. Sama bych v tu chvíli byla ochotná připustit fyzický kontakt až koncem následujícího kalendářního roku, a to jsem na rozdíl od paní Lucie nerodila přirozenou cestou. Šťastná to žena?

Třetí den po porodu jsem začala brečet. V sloupci Nakojeno/gramy se hromadily nuly a co tři hodiny jsem potupně chodila k sestrám pro dokrm z prášku. Přestože jsem během těhotenství považovala Laktační ligu za sektu podobnou Svědkům Jehovovým, pocit méněcennosti se mě plně zmocnil a já nabyla dojmu, že nebudu-li schopna dítě nakojit, nemám právo si ho ponechat v péči a mělo by mi být odebráno. Vůbec jsem se nepoznávala, marně jsem hledala své staré já, slzy mi tekly proudem a nedaly se zastavit. Obrečela jsem shrnuté prostěradlo, vybitý mobil, odcházející i přicházející návštěvu, připadala jsem si jako blázen. Ještě že ten kluk měl rozum a vyhýbal se konfrontaci s hysterickou rodičkou téměř nepřetržitým spánkem.

Šestý den jsem na základě dobrého zdravotního stavu (hlavu nikdo nekontroloval) svého i synova mohla být propuštěna, a tak jsem si sbalila věci, přetékající hormony nastrkala do kapes a nechala se odvézt domů. A tam mi to teprve došlo. Seděla jsem na posteli, dívala se na košík na spaní, na přebalovací pult, na to úžasné spící mimino v autosedačce a došlo mi, že jsem se doopravdy stala matkou a odteď bude všechno ještě víc jiné, než jsem si dokázala představit. A pak? Jasně, pak jsem se rozbrečela…