Fotografie

Nebo si představte, jak strkáte do poštovní schránky srolovaný Kostel v Arles, když jste na druhou stranu napsali: Pozdrav z dovolené posílají Nováci. P. S. Je tu draho a Karla štípla vosa. Na něco je prostě vhodnější fotografie.

Od dětství jsem si přála zachycovat pomíjivé děje fotoaparátem, ale nějak se stalo, že mi nebylo přáno. Začalo to již na základní škole, kdy mi maminka na školní výlet půjčila rodinný aparát Kiev. Vyfotila jsem celý film a těšila se, že spolužákům budu rozdávat krásné snímky a oni mě budou mít rádi. Bylo to v době, kdy pokud chtěl někdo fotit, musel si film také vyvolat, takže špulky s filmem se odnesly nějakému tatínkovi, strýčkovi nebo sousedovi a ten se s nimi na několik hodin zavřel do koupelny. Vybíral si k tomu víkend, kdy má přijet tchyně, období jarních či předvánočních úklidů nebo manželčiny narozeniny. Po čase vylezl, dovolil manželce koupelnu uklidit a mladému fotografovi odevzdal zavlhlé rozmazané snímky stočené do ruličky. Spolužáci mě nadále ignorovali.
Později složitou operaci vyvolávání obrázků ovládly stroje, takže odnesete špulku do místního fotolabu a oni vám během pár dní vydají obálku s rozmazanými snímky pěkně rovnými.

Díky digitálnímu fotoaparátu je tohle všechno dávnou minulostí. Zamíříte objektiv na cokoli a mačkáte spoušť. Snímky cvakáte jak Baťa cvičky, takže se skutečně dočkáte mezi tisícovkou rozmazanců i několika zdařilých. Ty si potom vypálíte na CD a v obalu popsaném Piráti z Karibiku Malorka 2011 vložíte do poličky mezi ostatní. A to je naposledy, kdy je někdo spatřil.

Po všech těchto zkušenostech dávám přednost tomu, aby mě, moje děti, moji kočku, moji dovolenou a vše ostatní, co chci z nějakého důvodu uchovat pro další generace, nafotil někdo jiný a snímek mi dal do ruky.