Jak chodí puberťačky na koncert

Pro mě je nejdůležitější, že už je dospělá, takže nemusím jet s ní a stát někde na periferii Prahy uprostřed sídliště, kde se v tělocvičně místní ZŠ odehrává kinderpunková party. Kolem stojí stejně postižení rodiče, díváme se na sebe se základním rodičovským dvojpocitem – nenávistí, protože díky kamarádšoftům s takovými parchanty, jaké ti ostatní zplodili, se moje hodné a vychované dítko najednou věnuje tak odpudivé zábavě, a soucitem a souručenstvím, vždyť to, co prožíváme, je identické.

Pražští rodiče zaparkují opodál, aby je nikdo neviděl, dají dítku poslední instrukce, zopakují pravidla (alkohol, drogy, sex, peníze) a vyjmenují všechny tresty, ke kterým přistoupí při nedodržení pravidel, a pak postavičku v kindermaškarním vystrčí z auta a rychle odjedou za okolní paneláky.

My dojíždějící jsme na tom hůř. Na cestu se vydáváme už dopoledne z dalekých měst a vesniček, vedle nás sedí plod naší lásky a zmítá se hysterickým těšením. Protože jsme potomkovi zakázali, aby se hezky koncertově oblékl již na cestu, vezeme tašku plnou šrotu a hadrů a dítě se na nás příšerně mračí. Bohužel se zatím neuchýlilo k našpulenému nemluvení, takže celou cestu posloucháme, jak jsme starodávní a všichni to nosí a je to normální. Když se zvýšeným hlasem ptáte, KDO to nosí, a vyzvete dítě, aby v plném autobuse ukázalo JEDINÉHO člověka, který má každou nadkolenku jinou a kolem čela řetízek od špuntu k vaně, vysloužíte si zuřivý pohled, nafouklou pusu a konečně i chvíli ticha. Jedete dál a myslíte na to, že mít hluchoněmé dítě možná není až takové neštěstí, jak psali v posledním čísle časopisu Moje psychologie.

V Praze na Florenci vystoupíte, jdete rychle do nejbližšího mekáče a nakrmíte tu malou bestii, protože pak bývá snesitelnější. Navíc má tento podnik slušné WC, kde se dítě konečně převleče, vy vyfásnete tašku s civilem a jdete hledat cestu na sídliště. Vedle vás poskakuje punkerka/motorkář/prostitutka/indián/ET, těší se na koncert a na rušných křižovatkách vás občas chytí za ruku, protože už jste staří a mohli byste spadnout pod tramvaj. Před tělocvičnou zopakujete pravidla, vyjmenujete tresty, kouknete na ostatní mimopražské rodiče, pak najdete místní restauraci, kde si dáte kávu a tři hodiny relaxujete.

Cesta zpět je klidnější, protože dítko bývá z důvodů, které nedovede formulovat a které vy vlastně ani nechcete slyšet, silně nakrknuté a nemluví s vámi. Odmítá se převléci, což už neřešíte, protože domů, kde vás může někdo poznat, stejně přijedete za tmy. Čtete si nějakou knížku a pubo vedle vás listuje časopisem. Najednou se k vám otočí, přičemž vás většinou nakopne kanadou: Hele, mami, v Praze bude koncert…!