Máme doma emo

Emo je smutné. Je smutné, kdykoli na ně pohlédnete. Otočíte se a tam v koutku sedí drobná postavička oblečená jako kříženec klauna a motorkáře, do smutného obličeje visí temná patka a černé nehty se zoufale zarývají do dlaní. Oči to má obtažené soustřednými kruhy černé mastné tužky, aby vynikl jejich přesmutný výraz, a zároveň tak emo vypadá stále trochu nemocně. Jezdí to na zadním sedadle vašeho auta, kde to s trpitelským výrazem zírá z okénka, a když tomu nabídnete zastávku v rychlém občerstvení, smutně přikývne. Když jdete nakoupit, vleče se za vámi krokem mučedníka, pláče před regálem s mléčnými výrobky a nechce vám říct, co ho trápí.

To je vlastně pro vás to nejhorší, že vám nechce sdělit, proč je tak smutné, takže vy jako milující rodič zoufale přemýšlíte, co by mohlo být tím zakopaným psem. Zkoušíte se ptát, nejprve jen v náznacích – druhý rodič, škola, kamarádi… Ne, nemůže vám to vysvětlit, stejně byste to nepochopili, odpoví sklesle emo a choulí se do kouta. Tou dobou už jste úplně zdivočelí starostí, takže přitlačíte a vyptáváte se zcela nepokrytě: Bereš nějaké léky? Smutný, ale vědoucí úsměv. Máš holku/kluka? Slza tiše vyklouzne zpod černě obtaženého víčka. Rozhodnete se odvést emo k nějakému odborníkovi a začnete naléhavým hlasem obvolávat dětské psychology. Emo okamžitě přejde do útoku a přestane přijímat potravu. Pláče do špenátu, slzí na knedlíky, truchlí i do pečeného kuřete. Černě rámovaným okem zírá kamsi daleko za rozrýpaný talíř, druhé oko je skryto za houštinou patky.

Jediné okamžiky, kdy emo vypadá sice smutné, ale spokojené, jsou, když se prostřednictvím sociálních sítí může propojovat s jinými emy a chmuřit skupinově. Někdy se také sejdou za účelem společně sdíleného smutku na koncertě, v biografu nebo v Mekáči. Všechna hudba je také velmi smutná, i filmy jsou smutné, ba i hamburgery vypadají zkormouceně. V časopisech pro mládež jsou celé stránky fotografií neuvěřitelně nešťastných mladých lidí. Také zde otiskují jejich srdceryvné výpovědi o tom, že nemá smysl říkat, proč jsou smutní, protože by to stejně nikdo nepochopil.

Pak seženete dětského psychologa, který je ochoten se s vámi a s emo sejít. A nyní je to 50:50. Buď vám řekne, že vaše výchovné prostředky naprosto nestačí na tak citlivého jedince, jako je ubohé, maličké, city zmítané emo, a následně trávíte celé roky až do konce puberty na různých setkáních emo s rodiči, emoterapiích a v čekárnách emoodborníků. Emo chmuří celou tu dobu, občas pláče, ale nikdy, nikdy, nikdy vám neřekne, proč tak činí. Kolem osmnáctého roku smutek náhle zmizí, a emo se změní zpět na vaše dítě.
Nebo máte štěstí a psycholog vám řekne, že váš potomek prostě prochází takovým stadiem vývoje a vy uděláte nejlíp, když ho necháte chmuřit a trochu se prospíte, najíte a zajdete si s přáteli do hospody. Doporučí vám hlavně se ema neptat, proč je smutné, protože ono to samo neví. Emo je velmi smutné, že vás už jeho vnitřní rozervanost tolik netrápí, píše všem emům na síti, že má velmi zlého rodiče, a někdy dokonce přiloží i vaši fotografii. Po několika letech ho smutek přejde, a emo se změní opět na vaše dítě.

Pokud vás utrpení v podobě emodítěte navštíví, snažte se pořádně prospat, pravidelně a dobře jíst a minimálně jednou týdně se sejít s přáteli v hospodě. Ale hlavně pamatujte, že emo jednou zmizí a vaše dítě se vrátí. Ostatně viděli jste někdy dospělé emo?