Pohádka pro maminky

Bylo nebylo, byla jedna hodná maminka, které se narodil malý Pejsek. Pejsek byl nejdříve štěňátko, všude dělal loužičky, ale byl tak roztomilý, že maminka se na něj nedokázala doopravdy zlobit a vesele po něm uklízela. Taky občas rozkousal bačkory nebo staré noviny, ale stačilo, aby na maminku upřel svá kulatá pejskovská kukadla, a ona mu to všechno odpustila, protože věděla, že to nedělá schválně a že malí pejskové trošku zlobit musejí. A Pejsek svou maminku upřímně, horoucně a úplně nekriticky miloval, byla pro něj tou nejkrásnější a nejhodnější maminkou.

Nejraději spal v její posteli, přitulen pod peřinkou k jejímu teplému tělu. Když ho do postele nechtěla pustit, naříkal a prosil, až se nad ním slitovala a přitulila ho k sobě. Pejsek zbožňoval svou maminku ze všech lidí na světě nejvíc, ale také měl moc rád ostatní členy rodiny, zvláště tatínka, babičky, dědečky a své bratříčky a sestřičky. Chtěl vždycky být mezi nimi, sedět jim na klíně, aby mu říkali „Ty náš Kuliferdo“, jíst s nimi z jednoho talíře, smát se a zpívat a chodit na rodinné výlety a oslavy. Když ho bratříčci škádlili, usedavě plakal a nesnášel, když se na něj rodiče zlobili a nemluvili s ním. Chtěl si se svou rodinou každý den, každou minutu hrát, být s nimi, trávit s nimi všechen čas.

A jedné tajemné noci tuhle rodinu tajně navštívila kmotřička Puberta, dotkla se Pejska kouzelným hormonem a Pejsek se proměnil v Kočičku.
Kočička byla úplně jiná než Pejsek. Byla krásná, pružná, čisťounká a zcela samostatná. Nechtěla, aby ji pořád někdo osahával, tahal, hladil nebo mazlil, a dávala to najevo pohrdlivými pohledy a ostrými drápky. Když si ji chtěla maminka vzít na klín a říkat jí „Ty můj Kuliferdo“, Kočička zaprskala a utekla za gauč, kam za ní nikdo nemohl. Chtěla spát sama, ale ne v pelíšku, který jí maminka připravila, ale na hromadě svetrů nebo vyžehleného prádla, takže všechno pomačkala a zachlupatila a přidělala mamince hromadu práce. Pejsek dříve mamince rád pomáhal, ale Kočička ne, tu ani nenapadlo patlat jakékoli domácí práce. Kočička celý den jenom podřimovala, pak se celá krásně umyla a učesala a vyběhla ven do letního podvečera, aby si mohla povídat s ostatními kočičkami a hrát s nimi jejich tajné kočičkovské hry. A když jí to maminka a tatínek chtěli zakázat, tak vytasila drápky a stejně utekla a vrátila se až ráno, celá hladová, urousaná a navztekaná. A nechtěla si povídat se svou rodinou, ani se s ní smát a chodit na rodinné výlety a oslavy, protože to je dobré tak pro pejsky a jiné idioty. A rodina se po pár drápancích a kousancích odnaučila Kočičku nutit, aby se účastnila rodinného pospolitého života. Maminka si občas poplakala, tatínek občas Kočičku seřval nebo nakopl, ale jak šel čas, vyskytovala se Kočička doma stále méně a méně.

A pak se jedné tajemné noci do téhle rodiny vrátila kmotřička Puberta a sejmula z Kočičky zlé kouzlo. A ráno maminka a tatínek zjistili, že mají doma mladého Člověka, který je samostatný a statečný a krásný jako Kočička a zároveň milý a obětavý a družný jako Pejsek a má je všechny moc rád, i když už bydlí jinde ve svém vlastním domečku. A už s nimi nechce spinkat v jedné posteli a sedět jim na klíně (což bylo dobře, protože Člověk byl už moc veliký), ale účastní se všech rodinných výletů a oslav a vždycky přinese něco dobrého na zub pro všechny.

A to je konec mojí pohádky, tak jděte, maminky, pohladit své Pejsky a obdivovat své Kočičky, než se z nich stanou Člověkové.