Stěhování národů aneb Kolik řečí znáš, tolikrát jako když utne… 2. část

POLÁCI
K největší spotřebě rajčatového džusu na palubě docházelo na pravidelných linkách do Varšavy a Krakova, proto jich na tyto destinace, kromě vodky, bylo vždy naloženo ve vozíku o něco víc. Poláci obecně pijí hodně čaje, polsky herbata. Jednou mi mladší kolegyně při servisu kávy a čaje zašeptala: „Co furt mají s tou hrbatou paní, sakra?“ Ale oni ji jen slušně prosili o čaj! Tito cestující vždycky ocenili práci pilota náležitým potleskem po přistání letadla, vstávali a hrnuli se k východu ještě předtím, než letadlo zastavilo, mobilní telefony zvonily už těsně před přistáním. Ale od některých elegánů se nejedna letuška dočkala i políbení ruky! Kromě toho je s Poláky při komunikaci sranda, obzvlášť když něco v polštině hledají… ale Poláci svorně tvrdí, že čeština je děsně vtipný jazyk!

ŠPANĚLÉ
Pili zásadně zumo, slovo džus je pro ně k nevyslovení, a chovali se, jako by ho ani nikdy neslyšeli. Po letech do Barcelony nebo Madridu zůstával tradičně v letadle snad největší svinčík. Všudypřítomná mañana se projevovala zejména neschopností dodržování jednoduchých pravidel, jako je například zákaz kouření na palubě – lo siento, no comprendo (soráč, ale nerozumím). Na jednom z letů do Madridu můj kolega hlásil cestujícím Španělům v angličtině následující: Dámy a pánové, upozorňujeme, že je na palubě přísně zakázáno používání elektronických přístrojů, zejména mobilních telefonů, ale neprodleně vypněte také myčky, pračky a mikrovlnné trouby… Nikdo z cestujících samozřejmě nereagoval.

ROMOVÉ
Poté, co Romové začali ‚trávit dovolenou‘ nejčastěji v Kanadě, se říkalo, že v romském slovníku „Toronto“ znamená „daleko“. Hromadný exodus nastal vždy zároveň s usnesením kanadské vlády o zrušení vízové povinnosti českým občanům, která však byla nastolena záhy znovu – díky nesčetným žádostem o azyl z důvodu ‚sociálního útlaku‘ v domovské zemi. Takže jsme s některými z těchto pasažérů trávili nejen cestu tam, ale rovnou i nazpátek. Obvyklým přáním většiny z nich bývaly hranolky s kečupem a tatarkou a kapučíno… (musím promyslet návrh povinné instalace fritézy a presovaru na palubách letadel!). Někteří však byli natolik odhodlaní, že místo hranolek s kečupem jim stačil k snědku jejich vlastní cestovní pas – s těmi to pak měly imigrační úřady sakra těžké.

JAPONCI
Velice slušný, usměvavý a korektní národ, jde-li o cestování. Jediné, co potřebovali, bylo vyfotit si vás u vchodu, v průběhu demonstrace záchranných prostředků, při palubním servisu a prodeji duty free a posléze taky při odchodu. Japonci patřili mezi špičku, jde-li o čistotu kabiny po letu. Zajímavé je, že i když často umějí dobře anglicky, neznamená to, že jim budete cokoli rozumět, takže každá komunikace probíhala spíše na základě pokusů a omylů s vzájemným přikyvováním, které může znamenat jak ‚ano‘, tak i ‚ne‘, ‚děkuji‘, ‚prosím‘, ale taky ‚dobrý den‘ i ‚na shledanou‘.

FRANCOUZI
Jak známo, Francouzi nepatří mezi zastánce názoru, že kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem, takže domluva na palubě nebyla možná bez alespoň jedné kolegyně mluvící dokonalou francouzštinou, mezi které jsem se svého času hrdě řadila. Pouze do dne, kdy jsem po přistání v nočním Marseille, kde podzimně mrholilo, sice s pěkným akcentem, ale úplně bezhlavě ohlásila, že je venku celkem chladno čili máme pouze 40 stupňů Celsia, což rozhýkalo smíchem skupinu důchodců, kteří si při odchodu z letadla významně klepali na čelo.   

Dámy a pánové, přeji vám mnoho vzletných chvil v nadcházejících dnech!