Tajemství hlavonožců odhaleno!

Proč tomu tak je, zkoumá leckdo – matky, otcové, psychologové… Přiznám se, že jsem výzkumy letmo minula a spokojila se s poznáním, že Pidi je normální a do etapy ‚hlavonožec‘ zaplula v termínu...
A pak jsem na to přišla! Děti nekreslí takto zdeformované živočichy náhodou nebo z neznalosti anatomie – ony kreslí matku!

Onehdá jsem tak stála u kuchyňské linky, jednou rukou vařila těstoviny s tuňákem, druhou bramborovou kaši, vyráběla šťávy (dvě), lahvičky podávala, otevírala, zavírala, odkládala, chovala syna, podávala nočníky, sundavala plenku, nandavala plenku, jásala, vynášela, splachovala, myla, četla pohádku O Palečkovi, vysvětlovala, jak rostou brambory a co je to rytíř, a v průběhu zažila náhlé prozření. Jasně – já jsem pro ty dva prostě redukovatelná na hlavu, nohy a ruce!

Za nohy mě jde chytat, používat je jako žebřík při výstupu na pochování, věšet se na ně a taky se pod nimi úspěšně plést.

Ruce jsou na míchání, podávání, malovaní, chování, hlazení, oblékání, házení a zvedání tam, kam špunt nedosáhne.

A hlava? Ta je jasná – mluvení, pusy, a když se zjistí, že na ní jsou zavřené oči, tak útokem útok – šťourat, otevírat a jinak budit. A taky mám na hlavě vlasy na držení a škubání, uši na kousání, nos na šťourání a obočí na zkoumání. Takže k čemu tělo? Jenom trapný nahřívací polštářek, když je jednomu špatně a potřebuje si někde bucnout.

Tak nevím – dalším krokem v malovacím vývoji jsou postavy bez perspektivy různě poházené po papíře. Co mě, proboha, ještě čeká? Radši nedomýšlím a jdu použít své tělo pro razantní úklid a dlouhou koupel. Ještě že alespoň já vím, že ho mám…