Reklama

Být středem pozornosti není tak složité…

Moderní uspěchaná doba nepřeje dlouhým seznamovacím manévrům. Pryč jsou nedělní mnohahodinová korza, pryč jsou odpolední taneční zábavy, kde bylo možné konverzovat, pryč jsou dlouhé pohledy z očí do očí. Čas jsou peníze, a pokud chcete někoho zaujmout, máte na to sotva pár vteřin. A proto nám obchody nabízejí nepřebernou škálu prostředků, jimiž k sobě stočíme zraky kolemjdoucích. Ale buďme, milé dámy, opatrné – být středobodem pohledů nemusí být vždy to, o co stojíme. Pozornost musí být pozitivní, nikoli negativní.
Napsala Vanda Kunzová Vydáno 24. říjen 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Být středem pozornosti není tak složité…


Moje dávná milovaná spolužačka a blízká přítelkyně byla od útlého mládí přesvědčena, že přitahuje všechny oči v okolí na svůj pěkný knírek. Je to tmavooká, snědá bruneta, která nám vždy tvrdila, že její exotický vzhled je následkem jakési maďarské babičky. Maďarskou babičku vcelku nikdo nevylučoval za podmínky, že dědeček pocházel z Indie nebo z Afriky. U tohoto typu dívek je lehký náznak kníru prostě normální a mnoho mužů přiznává, že je přitahuje, ale spolužačka svůj knír nesnášela a všechny životní nezdary přičítala jemu. A rozhodla se s ním bojovat.

Knírek jí začal rašit asi ve dvanácti, ve věku, kdy po podobné ozdobě spolužáci chlapci velmi toužili, ale dočkala se ho ona. Denně si ho hodiny prohlížela v zrcadle, až ho nenáviděla do posledního chloupku a jeho přítomnost pro ni byla nesnesitelná, a tak si vousky oholila tatínkovým strojkem. Bylo to v období tuhého socialismu, kdy časopisy pro náctileté popisovaly pionýrské nadšení v Bulharské lidové republice nebo přinášely návod na výrobu panenek z kukuřičného lupení; o tom, že ženy si vousy neholí nasucho pánským elektrickým strojkem, neinformovaly. Výsledek byl pozoruhodný.

Již druhý den bylo prokázáno, že zatímco původního knírku si možná sem tam někdo všimnul, ale nikdo ho nekomentoval, oteklý horní ret zdobený čerstvými zarudlými pupínky okamžitě strhl lavinu pohledů pod její nos a záplavu dotazů a dobře míněných rad. Jednou z nich bylo přejít od prostředků mechanických k chemickým, takže když se jí rány zhojily a přestala vypadat jako oběť malomocenství, koupila si starý dobrý kysličník a knírek jednoduše odbarvila. Cha – jak prosté! Cílem byl knírek bezbarvý, neviditelný. Tentokrát byl výsledek ještě pozoruhodnější.

Vousy totiž nabyly barvy žloutku domácího vejce. Nebo možná středového čtverce dopravní značky hlavní silnice. Nebo metařské vesty. Byly naprosto nepřehlédnutelné a zářily ze snědého obličeje jako slunce. Navíc bylo jasné, že to nebude jako s pupínky, které se zhojily během pár dnů, ale že blond vousy budou odrůstat mučivě pomalu. Nakonec jí ruply nervy, knír znovu oholila a týden ošetřovala zanícené pupínky.

Tyhle doby jsou dávno za námi, dnes s přítelkyní bezvousou (pomocí laserové techniky) vzpomínáme na chyby mládí. A na to, že upoutat na sebe pozornost není vždy takové terno.

Mně se to povedlo minulý týden, aniž bych to plánovala, a za pakatel. Cestou do města jsem koupila na poště za tři pětky velkou papírovou krabici na balík a vedle v domácích potřebách dvouapůlmetrovou podlahovou lištu za padesát. A prošla jsem s tímto nákladem dvě lékařské ordinace a obecní úřadovnu. A dopravní terminál. A nastoupila jsem s tím do autobusu. A všimli si mě všichni, úplně všichni, hlavně ti, které jsem dloubla krabicí do žeber nebo jim lištou srazila čepici do bláta. Ale s nikým jsem se neseznámila, dokonce ani ten stařík, co mi řekl, že jsem hovado, když jsem ho napruženou lištou téměř vystřelila z autobusu, mě o ruku nepožádal…

Číst 3828 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:16

Další články

Reklama