Reklama

FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Sbohem, mindráky

Pokročilejší věk má jednu velkou výhodu. Mizí mindráky. Nebo se aspoň smrskávají, když ne do velikosti špendlíkové hlavičky, tak hrášku. Přitom před lety byly jako horkovzdušný balón.
Napsala Vydáno 08. září 2016
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Sbohem, mindráky

Nedávno jsem měla narozeniny a bylo mi hodně přes čtyřicet. Tak jsem si lehla, opřela nohy o zeď a přemýšlela o tom, jestli je to průšvih, jak říkají vtipy a chlapi v hospodě, nebo vyhlídka na dobré časy. Nemám ráda slogany život začíná v důchodu… a teprve teď v šedesáti sedmi je mi opravdu krásně. Kyselé hrozny, blablabla, kdo by nechtěl být mladý a pružný. Ono je to totiž, jako většina věcí v životě, tak nějak napůl, něco za něco. Výměnou za stehna, ze kterých si udělala celulitida vyhlášené letovisko, získáte pocit, že je to úplně jedno.

Když mi bylo dvacet, malovala jsem se hned po probuzení pod peřinou. Ha, nikdo nesmí vidět tu vycmrndlou hrůzu. Dnes běhám o víkendu po domě i bez řasenky, protože na tom přeci ještě nejsem tak zle, abych si to nemohla dovolit, že.

Nikdy jsem si v restauraci na horách nesundala po lyžování čepici. Všichni se cpali polívkou a horkým čajem odstrojení pomalu do spodního prádla, já se potila pod kulichem a tvář zakrývala lyžařským rolákem, přeci aby nebyly vidět nosoretní rýhy vyrýsované zimou. Dnes je čepice první, co letí z těla dolů, nejsem sama sobě parní saunou. A ani nechodím kontrolovat na WC, jestli mi někde na hlavě nevyrobila medvědí břicho nebo jinou zpláclinu, Nosoretní rýhy mám pořád, tak proč je zkoumat zrovna u zrcadla v horském bufetu.

Konečně nosím sukně ke kolenům, ne do půlky lýtek. Ne, nikdy jsem nebyla ekožena ověšená talismany z pírek a indiánskými píšťalami, to jen představa, že spodní část nohou je stejně silná jako vrchní, mě uvěznila do neforemných kytlic. Anebo rovnou kalhot. Dnes si to už nemyslím. Prostě nemyslím.

Když nebudu mít perfektně sladěné oblečení, boty, kabelku, budu trapná. Snobe, říkám shovívavě sama sobě, co na tom záleží, když si občas natáhnu k vyšívané sukni sportovní tílko a žabky. Třeba to ode mě někdo okouká, jako od té paní, co se pořád sama fotí, velký zadek.

A propos velký zadek. Jsem tak ráda, že mi narostl! Žádný placatý, neviditelný, ale široký, ženský, zdobený několika dolíčky. Proč jsem ho tajila?

Je toho hodně, co mi začalo být jedno. Co mi naopak přestalo být jedno, když chybí legrace. S tou se dá totiž přežít i ten největší mindrák.  

ČTĚTE TAKÉ: FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: 9 vět, které mě štvou

 

Číst 6728 krát Naposledy změněno čtvrtek, 08 září 2016 16:16
Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama