Reklama

Genetický odkaz vetešníků

Nevím, jestli jsem vám už někdy říkala, že mám velmi malý byt. Oficiálně mám maličké dva plus jedna bez koupelny, ale to není tak docela pravda, protože mám přímo v kuchyni takový pěkný sprchový kout, takže když se peče husa nebo štrúdl, sprchujete se v luxusně vyhřáté místnosti.

Napsala Vanda Kunzová Vydáno 08. únor 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Genetický odkaz vetešníků

Taky jsem léta při vaření mohla sledovat, jak se dcerky perou při společné koupeli a nadávají si do krav a slepic (v době, kdy začaly preferovat jiné než zvířecí nadávky, už se naštěstí společně nekoupaly). Můj byteček by byl luxusně velký, kdybych v něm žila sama, nebo přiměřeně prostorný, pokud bych jej sdílela s nějakým milým a pohledným mužem (tedy za předpokladu, že by George Clooney chtěl bydlet ve dva plus jedna bez koupelny v českém okresním městě), ovšem faktem je, že bydlíček sdílím se dvěma mladými dámami, jejich garderobou, jejich počítači a cédéčky, jejich knihami a ještě několika kubíky jejich nejsoukromějšího majetečku.

Dominantní gen shromažďovací

Výsledkem je, že pokud nechceme žít mezi stropusedotýkajícími stohy krabic a pytlů, do kterých si uložíme nezbytnosti, musíme mít nezbytností pomálu. A to znamená vyhazovat, vyhazovat, třídit a VYHAZOVAT. Učím se to za pochodu a učím to své dcery a jde nám to pořád lépe a lépe.

Narodila jsem se a byla vychovávána v rodině, kde je vetešnictví a shromažďovací pud dominantním genetickým znakem, asi jako v jiných rodech zrzavost. Zvláště někteří příbuzní v tom vynikli, to jsou hamouni na druhou. Třeba strýc, který má panelákový sklípek plný hraček. Nejsou to ovšem hračky po dětech (to se jednou může hodit), ale jeho osobní hračky, které si za život nasbíral, rád se s nimi těší, ale kvůli manželce, která sbírá cibulák a drobnou keramiku, si musí chodit pohrát do tmavého sklepa, zatímco tetička v bytě o pět pater výš oprašuje dvě stě metrů polic s porcelánem.

Nebo moje máti, která má několik krabic fotografií neznámých lidí na neznámých pohřbech či svatbách v neznámých městech. Fotografií je plná velká skříň, která se málokdy otvírá, protože kdo by v ní taky co hledal…

Velkým vetešníkem je také můj bratránek. Když jeden čas pracoval jako vedoucí velikého okresního smetiště, vypadalo to, že si s manželkou a dcerkou budou muset pronajmout Černínský palác, aby bylo poklady kde skladovat.

Můj bratr je zase automechanik, takže všechna jeho obydlí, obydlí jeho manželky, obydlí naší matky a další vhodné destinace jsou lemovány vraky aut v různém stupni rozkladu. Já jsem genům odolávala, ale pár krabic pod postelí, na půdě a u mámy ve sklepě bych vám taky mohla hrdě předvést.

Liché lyže se budou také hodit

Jak se říká, vrána k vráně sedá. Můj manžel, otec holčiček, byl taky ze shromažďovací rodiny. Tchyně nebyla žádný břídil, třeba měla v ložnici za postelí takový ten veliký černý plastový pytel, co se do něj vejdou zbytky z ošklivé dopravní nehody, plný odstříhaných knoflíků a odpáraných zipů. Ovšem tchán (dej jim oběma Pánbůh teplé koláče), to byl skutečný král vetešníků. Měl dvě životní zásady: nikdy nic nevyhodit a všechny nálezy přinést domů a uskladnit. Pamatuji se, že měl ve sklepě kromě svých a manželčiných lyží také všechny lyže všech svých čtyř dětí, od ťapáčků pro batolata po poslední model, ovšem měl tam taky tři liché lyže, které našel v zimních lesích při sjezdovkách. Na přímo položený dotaz mumlavě odpověděl, že nevylučuje, že k nim najde ty druhé do páru, a pak budeme čubrnět. Někdy jsme skutečně čubrněli, třeba když děvčátkům jako milující dědeček daroval celého velikánského merkura, ale většinou jsme mu s vytím: Proboha, netahej to sem! tarasili dveře.

Mně se hodí prostor

A pak se ve mně něco zlomilo a já jsem vyházela ze svého bytu vše, co jsem neměla rok v ruce/na sobě, co jsem rok nepotřebovala a ani na to nepomyslela. Byly to obrovské hromady, igelitky nacpané igelitkami, stohy špatných knih a starých časopisů, pytle hadrů a ošlapaných bot, polámané hračky a plný kontejner tobysemohlohodit krámů. Ano, asi by se to mohlo hodit, ale mně už ne. Mně se totiž teď hodí prostor, vzduch a jednoduchý úklid. Poprala jsem se se svým genetickým základem a vítězím (až na ten šuplík s poklady z mládí, komodu s dopisy, papíry a dokumenty a tu velkou polici nad záchodem, ale bojuju).

Číst 2114 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:05

Další články

Reklama