Reklama

Jak mi ruplo v bedně

Znáte ten pocit, když ráno vstanete a všecko je špatně? Tušíte to hned po otevření očí, že toho dne půjde prostě všechno šejdrem, i kdyby čert na koze jezdil.

Napsala Andrea Kobielska Vydáno 30. listopad 2012
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Jak mi ruplo v bedně

Nejhorší je, že mně se to naposledy přihodilo na začátku víkendu, kdy rodina má být konečně pohromadě a má se na sebe usmívat u společné snídaně, obědu i večeře a v mezičase se spolu vesele bavit, hrát, navštívit přátele nebo pozvat hosty, smát se a být v pohodě.

Toho dne z ložnice vycházím do kuchyně, kde na kuchyňském pultu nacházím artefakty předešlého dne – špinavý talíř po pozdní večeři muže, nedopitý čaj dcery
a okoralou půlku chleba. Na zemi drobky. Slovo drobky skrývá také odpadlé kousky salátových listů, ořezky z ořezávátka, kolečko mrkve… Na kuchyňském stole se válí dokumenty, faktury, dceřina žákovská knížka a složenky. A to mě maminka učila, že na kuchyňský stůl patří výhradně jídlo. Dnes mi její slova zní v uších o něco hlasitěji… Na židli visí mužovy džíny, skříň je z pro mě neznámého důvodu otevřená dokořán každý den, dokud ji sama nezavřu. („Však já tam ještě půjdu, tak proč bych ji měl furt zavírat?“) V obýváku na stolku stojí prázdná sklenička se zbytkem vína, asi šest druhů různých časopisů, dceřina otevřená kniha a zavřený laptop. Na křesle visí manželova mikina a na pohovce dceřina školní uniforma. Přemýšlím, kde ‚soudružka‘ jako já udělala při výchově chybu…

Ráno mám nezvykle rozjitřené smysly, a tak vidím i to, co jiní nevidí… například tunu usedlého prachu na zlověstně černém klavíru, který mi vlastně děsně pije krev jen svou existencí, protože je to ‚dědictví‘, o které u nás doma nikdo nestál, ale vyhodit jej by byla škoda. („Ten klavír po dědečkovi se k vám do bytu přece vejde!“) Vidím najednou taky prasklou stěnu a odpadlý kachlíček, kolem kterého denně procházím a dobře vím, že kdo o něm neví, vlastně ho ani neregistruje, ale dnes… dnes mě prostě naschvál bije do očí! Na zpáteční cestě do kuchyně zakopnu o zcela normálně ležící koberec – už vím jistě, že to je prostě TEN DEN!

Muž přichází do koupelny a začíná teatrálně smrkat, což mě přivádí ke stavu těsně před zešílením. Dcera se s rozcuchanou čupřinou vláčí bosa po bytě a nedbale se dloube v lednici, vytáhne jogurt, otevře ho, a ještě než olízne víčko, upadne jí samozřejmě svou ‚jogurtovou‘ stranou na zem. Vytírá to nedbale papírovým ručníkem a jde i s jogurtem zpátky do postele. Z dalšího pokoje řve náš nejmladší syn. Jeho řev vyjadřuje dvě neodkladné potřeby – jíst a přebalit – obojí hned! Začínám hulákat spolu s ním na všechny členy domácnosti, že takhle přece nemůže vypadat idylické rodinné ráno!
A ejhle – vyvolávám tím hádku! Dostávám palbu rad od stejně ‚napruženého‘ muže, jak se mám uklidnit a dát všem pokoj, protože je víkend. Nakonec se v koupelně vidím v zrcadle a zmocňuje se mě panika. Dochází mi fakt, že bez make-upu vypadám jako hodně škaredý chlap. Jsem vzteklá a cítím, že odsud musím vypadnout – hned!

A tak popadám, co je po ruce, tedy staré tepláky a mikinu, soukám to na sebe, beru klíče od auta a rychle nasedám. Až v autě zjišťuju, že mám jen jednu botu. Naskočil motor a vyjíždím vpřed. Netuším, kam pojedu, hlavně že to bude daleko od domu. Krokodýlí slzy brázdí můj nenalíčený obličej škaredého chlapa, vzlykám tak hlasitě, že bych přehlušila i tryskový motor. Jedu tam, kam nikdy nejezdím. Zastavuji se na konci nějaké ulice, později si všímám, že se jmenuje Enigmatická, je slepá a na jejím konci stojí dům, kde si normální lidé zrovna na terase užívají normální víkendovou snídani. Děti skotačí na zahradě, a dokonce tam běhá i ten labrador – jako v reklamě na toaletní papír, krása! Všichni náhle koukají mým směrem (exot s rudýma očima přijel na jejich příjezdovou cestu, zjevně neví, kde je a co dál, zápasí s převodovkou a snaží se otočit auto, aby nebylo třeba couvat celou cestu zpět). Rychle v hlavě přemítám, kam dál. A bulím ještě víc, že ne-mám žád-nou ka-ma-rááá-dkůů, uhůůů… Všímám si té jedné boty a cítím se jako úplný magor. Náhle mě zasáhla myšlenka, spadla mi na hlavu jako deus ex machina ve starověkém divadle – pojedu přece do Mekáče – náhle mám cíl! Utírám slzy, řadím jedničku tak dobře, jak to jen s jednou botou jde, a jedu. Už nebrečím. V drive in si objednávám tousty se slaninou, sýrem a kafe, což pak na parkovišti okamžitě chroustám a užívám si pocit, že mi dnes snídani někdo udělal. Cítím se však taky provinile. Co to vlastně vybublalo na povrch? Poporodní deprese? Laktační psychóza? Nízká hladina cukru v krvi? Nevím, sklenice s nápisem ‚každodenní rutina‘ zkrátka přetekla a pořádně mi ruplo v bedně. Doufám, že mám zas na dlouho klid!

Číst 1944 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:03

Další články

Reklama