Jak ženy šedivějí

Začal nový rok a s ním i nové zkušenosti. Pro dobrý start bylo připravené vše – autosedačka (to by člověk nevěřil, k čemu všemu se dá taková věc použít), štos nažehlených plen, umělohmotné lžičky různých barev, důmyslný bryndák s igelitovou spodní stranou, foťák, kamera i mobil. Fakt, že jsem si myslela, že to půjde, jako když bičem práská, natočím si u toho film a udělám fotky na památku, jen potvrzuje tezi, že člověk opravdu velice rychle zapomíná na krušné chvilky. Mám přece desetiletou dceru, takže bych už mohla zahodit naivní představy o idylickém krmení nemluvněte za hlavu!

Začalo to jako hra, na kterou jsem se těšila hlavně já. První miniporce se setkala se sněhobílou, vyžehlenou plenou a ochranným bryndákem. Nenechávám se vyvést z míry – už s druhou lžičkou to bude určitě lepší… Po několika dalších lžičkách začínám přemýšlet, kdo vlastně stanovil, že nejlepší je začít právě s mrkví? Se zeleninou, kterou člověk už nikdy ničím z ničeho nevypere! Moje představy o tom, jak zcela nezničené dětské body a jiné kusy garderoby malého syna výhodně prodám přes internet, vzaly rychle za své.

Je s podivem, že nemluvňata krmená v televizních reklamách se zásadně nikdy nevrtí. A nejenže se nevrtí, ona se dokonce u toho usmívají a absolutně celá porce ze lžičky vždy skončí tam, kde má, tudíž v roztomilé pusince, odkud nikdy nevypadne zpět, což mi v dané chvíli prohlubuje komplex méněcennosti. Můj syn, i když ještě nemluví, se rozhodl trénovat tuto dovednost právě při jídle. Neříká „ham“, což by pro krmicí proces ještě nebylo tak špatné, ale tvrdošíjně opakuje „tsss“ nebo „papapa“, a to způsobuje neustálý rozprsk mrkve na všechny strany. Mrkev má na nose, v nose, pod očima i na očních víčkách. Já ji mám i ve vlasech – v těch prvních šedinách! Zařvala už i moje košile, moje tvář je taky poďobaná mrkví. Ta mrkev – to je rozhodně nějaká ohavná pomsta dětských dietologů frustrovaným matkám na mateřské dovolené!

Z prvního krmení ‚dravé zvěře‘ tak samozřejmě nevznikl žádný film ani památeční fotka, nýbrž kupa prádla. Takže pouštím pračku a myslím už na horu žehlení plného oranžových skvrn. Každý další den se však zdá být lepší, zvládám to já i můj pacholíček, ale pro jistotu už plenkami halím i televizní obrazovku, zrcadlo a oblékám nás oba výhradně do tmavých barev. Znovu jsem se přesvědčila, že všechno se ze začátku zdá být nepřekonatelně těžké, ale pak se to naštěstí pomalu poddává. Je toho hodně, co ještě budeme muset naučit své děti, než si samy budou umět ubalit jointa. A pokud je to budeme učit trpělivě a s láskou, budeme mít to štěstí u toho pouze šedivět, protože si možná díky tomu později toho jointa odpustí a nám se tak ty obarvené šediny udrží na hlavě.

Všem maminkám tak přeju v novém roce hodně pevných nervů a radosti z pokroku svých ratolestí a všechny ženy, které ještě status maminky nemají a váhají, bych chtěla uklidnit, že takovéhle šedivění je v pohodě a existuje šance, že se vám to nakonec bude možná i líbit! ;-)