Reklama

Jedno dítě, žádné dítě?

Jedno mé dítě pohltil předškolní vzdělávací ústav, já překonala prvotní stres (svůj i dceřin) a očekávala jsem zasloužené uvolnění a závan velké svobody. Prd.

Napsala Gabriela Kostašová Vydáno 05. říjen 2012
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Jedno dítě, žádné dítě?

Do té chvíle téměř samostatný syn vyčul svou jedinečnou šanci, chytil se jí a nepustil. Vrátil mě tak elegantně do období před druhým porodem, o kterém jsem si ve svém, mateřstvím oblblém mozku vytvořila iluzi, že bylo báječné.

Chytí a nepustí

Nebylo. Dokud byly děti doma obě, občas se daly nahnat do pokoje ke kostkám, případně do obýváku k malování a já si mohla alespoň uvařit kávu. Ale teď? Špunt se ode mě nehne ani na půl kroku, a když už má pocit, že mu neodvratně uteču (na záchod, do koupelny…), chytí mě pro sichr rovnou za nohu a nejde sklepnout. Takže to idylické období ‚jednoho dítěte‘ zas až tak moc báječné není.

Škola jako VIP klub

A to jsem ještě, blbec, úplně zanedbala prevenci! Dceři jsem o školce vyprávěla, na vstup do samostatnosti jsem ji usilovně připravovala, ale na syna jsem při této své osvětové činnosti nějak pozapomněla.

Takže nastala naprosto absurdní situace – dcerka se do školky těší a syn řve, jako když ho na nože berou. A domáhá se cesty tamtéž. Utěšuje ho sestra, táta i já. Nepomáhá nic. Ještě v polovině ulice každé ráno slýchám vyčítavý pláč svého dvouletého syna, který nechápe tu nespravedlnost osudu, že sestra může do jakéhosi VIP klubu pro velké děti a on, chudák mimino, musí zůstávat doma. Děs.

Tak nevím…

Nezatemnily mi ty idylické představy trochu mozek? Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsem se k prvnímu školkovému dni upínala jako ke smilování a kochala se barevnými představami o tom, jak budu mít doma uklizeno, kolik toho stihnu a, hle ta naivita, půjdu i do práce!

Tak uvidíme za rok…

Číst 1746 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:01

Další články

Reklama