Neléčená sedm dní, léčená týden aneb Malé dějiny rýmy II.

Den 4. Smrtelný chrapot

Ráno se probudím s malou nadějí, že fáze nudlová je za mnou a druhá fáze se tentokrát nedostaví, ale jak se v posteli pohnu, rozštěkám se jako nemocný lachtan a je mi jasné, že fáze druhá, průdušková, je tu jak na koni. Kašlu celý den. Kašlu v práci, doma, na ulici. Kašlu při chůzi i vsedě, strašlivě kašlu vleže. Kašel je suchý, nekonečný, štěkavý. Sousedi si musejí myslet, že jsem si doma načerno založila psí útulek. Kdykoli chci promluvit, tak se rozkašlu. Nemůžu se smát, naštěstí není čemu. Od kašle mě bolí břišní svaly, zádové svaly, všechny svaly. Při každém zakašlání hrozí ucpané dutiny explozí. Mám zimnici. Simultánně samozřejmě stále ještě smrkám, stále ještě mě bolí hlava, došly kapesníky, toaletní papír a čaj. V tomto okamžiku začnu uvažovat o návštěvě lékaře, protože přece není možné, aby mě takhle porazila pitomá rýma. Musím mít nějakou opravdovou, vážnou nemoc. Zabalím se do deky a za stálého kašlání si čtu na netu o TBC, černém kašli a ebole. Vím, že ebola to asi není, ale morbidně si to užívám. Noc je hrůzyplná, vyplněná kašláním a chrčením. Nakonec nevydržím, polknu prášek a přestanu kašlat, ale mám velmi barevné sny a ráno se nemůžu vzbudit do práce.

Den 5. Cholera mortyfus

Ráno pootevřu oči a hned je mi jasné, že jsem v noci neumřela, protože takhle strašně špatně může být jen živému člověku. Smrkám už trochu míň, ale díky rozedřenému obličeji je to jen nepatrná změna k lepšímu. Kašlu tak moc, že se mi celé tělo zmítá, mám strach si čistit zuby, abych se nepropíchla kartáčkem. Cesta do práce je nekonečná, studený ranní vzduch podporuje kašlání i smrkání. Myslím na dámu s kaméliemi, která zemřela na tuberkulózu, a v duchu si představuji svůj pohřeb. K lékaři nejdu, nemá to cenu. V práci dnes nejsem dlouho, protože když nadřízení slyší a vidí, co jsem schopná vykašlat a vysmrkat, tváří se znechuceně a pošlou mě domů. Doma pokračuji v produkci nechutných výměšků a jsem ráda, že mě nikdo nevidí a neslyší. Ještě chvíli přemýšlím o pohřbu, pak zcela vyčerpána usnu. Vzbudí mě děti, když přijdou odpoledne domů a dívají se na mě dychtivýma očima, jestli už vstanu a půjdu vařit večeři. Vstanu a jdu vařit večeři, aby na mě měly hezkou vzpomínku.

Den 6. Opatrná naděje

Samotný fakt, že jsem se ráno probudila, mě naplní nesmělou nadějí, zvlášť když si uvědomím, že mohu dýchat i několik minut v kuse, aniž by mě zkroutila křeč dusivého kašle. Také zjištění, že je sobota a nemusím jít do práce, je povzbudivé. Pomalu vstávám, vařím si čaj, vyškrabávám z lékárničky zbytky prášků a kapek a větrám propocenou postel. Po snídani sice stále ještě žiju, dokonce mě nebolí dutiny a smrkání a kašlání se začíná blížit normálu, ale jsem tak unavená, že si jdu ještě na chvíli lehnout. Večer mě budí děti, už zase chtějí večeři. Z rozespalosti jsem sebelítostivá a vyčítám jim, že mě mají rády jen pro ten žvanec. Vyčítám dlouze a šťavnatě, protože je to tento týden poprvé, kdy mohu mluvit nahlas a nedusit se u toho. Uvařím večeři a jsem opět úplně vyčerpaná. Mám pocit, že mě během rýmy někdo vykostil, kosti zahodil a zbytek pověsil na ramínko, aby volně povlával. Ale už tolik nemyslím na pohřeb. Usnu jako špalek.

Den 7. Survival!

Ráno vstanu. Můžu chodit, mluvit, dýchat, smát se, žít. Jen občas si kapesníčkem decentně poťupám nosík, a když moc dlouho v kuse mluvím, tak někdy zakašlu. Dám do pračky povlečení, posmrkané ručníky a propocená trička, v igelitových pytlích vynesu zmuchlané a slepené konfety toaletního papíru, prázdné lékovky a lahvičky od kapek. Pořádně vyvětrám a pustím se do úklidu. Cítím se dobře a vím, že rýma je banální onemocnění, které zvládají i batolata. My, silné kusy, se bagatelním virózkám nepoddáváme! Vždyť mít rýmu je spíš na úrovni lapálie než tragédie…