Reklama

Není nula jako nula

Ženy, jsem na dně, musíte mi pomoct! V poslední době jsem zjistila, že jsem asi úplná nula. Časopisy a internet jsou plné příběhů úspěšných žen, které nejdříve hledaly samu sebe a pak, jako mávnutím kouzelného proutku, začaly podnikat. Za zmínku stojí, že se našly téměř vždy na mateřské. Já už jsem na své druhé mateřské a furt nic!

Napsala Andrea Kobielska Vydáno 05. březen 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Není nula jako nula

Můj komplex méněcennosti prohlubuje fakt, že těch úspěšných podnikatelek neustále přibývá. Nečtu už vlastně o ničem jiném, poněvadž tyto články na mne koukají snad už i z etikety játrové paštiky. Časopisy typu Máma a dítě, Moje nemluvně nebo Žena a plotna přetékají informací o dámách, které našly sebe samu v šití a vyšívání, v pletení, háčkování nebo v návrhářství či dovozu jak jinak než dětských hadříků. Otevřely si pak internetový obchod, kde své výtvory prodávají, a tím navíc zajišťují chod domácnosti.

Jsou ale i větší frajerky, které se ještě na mateřské staly šéfovými svých vlastních PR firem a ty perfektně prosperují. Jiné dámy se rychle po porodu vracejí ke svým autsorcingům, brejnstormingům, menedžmentům, jsou dynamické, flexibilní a v kolektivu oblíbené. Dále je tu celá plejáda osvícených, které se nebály riskovat a otevřely si restaurace, kavárny, čajovny, cukrárny, pekařství…

Žádná z nich si nechce povídat na pískovišti, jiným se příčí domácí práce a žvatlání s ročním děckem, jiné jsou nespokojené s „poklesem inteligence“ způsobeným jistojistě dlouhodobým přebýváním v domácích prostorách s potomkem. Všechny svorně cítí potřebu seberealizace, něco tvořit a po sobě zanechat, případně jim je smutno po sociálním vyžití.

Co tyto superwomen spojuje, je to, že si žádná z nich prostě NEDOKÁŽE představit návrat do předchozího fungování v práci. Jsou to ženy činu, odvážné a odhodlané, popisující „otevření si“ vlastního projektu jako otevření dveří do koupelny – pohoda party…

A tak si říkám – kdo teda jsou všechny ty ženy, které potkávám v parku s kočárkem, na dětských hřištích, v obchodě, na poště nebo u lékaře? Jsou to nuly, které se po celé dny JEN věnují svým dětem? A je se mnou něco špatně, že prakticky necítím potřebu tvořit, něco po sobě zanechávat (zanechám snad své pokud možno dobře vychované děti) a už vůbec ne žvatlat osm hodin v kanceláři s někým, ke komu nemám žádný vztah? Ženy v domácnosti jsou tedy vlastně peciválky, které marní čas svůj i svého okolí?

Jako by výchova dětí už nebyla dostatečně velká věc, která zasluhuje obdiv! Všechny matky bezesporu spojuje láska k dětem, ale každá z nás to má zkrátka „naštelované“ jinak.

Osobně si vážím všech těch holek, které začaly podnikat – je to určitě odvážný životní krok – a skutečně upřímně je obdivuju, ale nejsem si jistá, zda je opravdu jediný správný, ze kterého si všechny ostatní máme brát příklad. Jedna moje známá dokonce zašla tak daleko, že se po šestinedělí s jazykem na vestě a laktačními vložkami v podprsence hnala do kanceláře, odstříkávala mléko na WC a posílala je domů chůvě kurýrem. Není v tomhle případě něco špatně?

Osobně se mi zdá přirozenější, že mám-li dítě, jsem s ním a autsorcing s brejnstormingem můžou klidně počkat, protože větší hodnoty budujeme s určitostí právě výchovou potomka. Jak totiž praví klasik – výchova dětí je činnost, při níž musíme obětovat čas, abychom ho získali.

Číst 1980 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:06

Další články

Reklama