Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Zábava

Nikdy nebudu jako moje matka!

Moje maminka je úžasná, krásná a milá dáma. Má ráda mě, vnoučátka, a když se na to podívám objektivně, tak i mého muže. Pohoda. Ale je to moje matka!

Redakce Marianne | 7. 12. 2012

Už od dětství hledáme někoho, proti komu se můžeme vymezit. A kdo je nejvíc na ráně? U koho to vymezení projde relativně bezpečně? Kdo nás nekopne do zadku na mráz? Máma. Jasně. Na střední škole jsem se odmítala líčit, nosila copánky s beruškami, vysoké červené boty, dlouhé sukně a vytahané svetry. O korálcích, šátcích a kloboucích nemluvě. Proč? Protože maminka je vždycky upravená, elegantní, nosí boty na podpatku a teplé ponožky používá jen v období, kdy je fakt extrémní zima, a to jenom na doma.

Jenže pak jsem z puberty vyrostla a zjistila, že na make-upu, podpatcích a tričkách správné velikosti zase nic až tak špatného není. Už jsem se začala pozvolna smiřovat s faktem, že moje revolta odchází do věčných lovišť, když mě náhle začali všichni s maminkou srovnávat. My jsme si totiž podobné. Hodně. Já to nikdy na sobě nepozorovala, ale moje okolí neomylně ano. A aby toho nebylo málo, máme i stejný hlas. Děs.

Představte si situaci, kdy vás jménem vaší rodičky oslovují nejen prarodiče (tam je to poměrně pochopitelné), ale i lidé v telefonu a všichni náhodní kolemjdoucí mají potřebu vám vylíčit, jak úžasnou máte maminku a jak jste jí podobná. Revolta nevyhasla. Doutnala.

A podobnost se prohlubovala. Říkám stejné věty, dělám stejná gesta a už jsem se i přistihla, že občas počastuju špunty nějakou typickou maminčinou hláškou. Uf.

Co ale po mamince opravdu nemám a štve mě to, je pořádkumilovnost. Snažila se mě naučit uklízet a udržovat domácnost poctivých osmnáct let. Marně. Prostě mi asi chybí ta část mozku, která dokáže systémově vyřešit jakýkoli nesoulad v interiéru. Rozmístění knihoven vymyslím, obrazy u nás visí vkusně, police rovně a koberce barevně ladí. Ale nejsem schopna se pravidelně přinutit k úklidu denního nepořádku. Podlahy mám čisté, prádlo vyprané, ale dát nádobí do myčky? Pravidelně utírat prach, vracet hračky do polic a třídit knihy? Nic. Prostě mi to nejde. Moji kamarádi uklízí v době, kdy mají pracovat. Já pracuju, abych nemusela uklízet. A když není do čeho píchnout, ale kolem mě se vrší nevyžehlené prádlo a zakopávám o synova auta, jdu si raději lehnout.

A popadají mě uklízecí záchvaty – když už chaos dosáhne kritického bodu, jsem schopna zjednat pořádek během relativně krátké doby (a i mě to baví). Ale pravidelně? Průběžně? Nikdy!

Ale umím uvařit kaldoun, komplet štědrovečerní večeři, upéct několik druhů koláčů a cukroví, oškubat a vykuchat drůbež, nosím kvalitní spodní prádlo a na obličej aplikuji kvalitní kosmetiku.

A doufám, až mi bude tolik, kolik je mamince, budu stejně elegantní, milá a za dámu. A na úklid najmu člověka!