Reklama

Obžaloba rtěnek

Vycházíte z obchodních center celá těhotná nákupními taškami? Noříte se do tajů regálů s oblečením jako rypouš do mořských vln? Kocháte se slevami? K čertu s vámi! Já nekoupím nikdy nic. A když, nikdo to stejně nepozná.

Napsala Linda Kholová Vydáno 07. září 2012
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Obžaloba rtěnek

Způsob módy let posledních zdá se mi poněkud nešťastný, řekl by klasik. „Co to k čertu je?“ říkám si, když se hrnu s nákupním chtíčem v rozhicované tváři do chrámů konzumu a hned prskám jako křeček. Obchody s oblečením se hemží podivnými kusy. Třeba ty neforemné haleny s nevábně abstraktními potisky. Krucipísek! Někdo by měl být kvůli těmhle odfláknutým potiskům hnán před mezinárodní soud do Štrasburku! Hemží se to krátkými žlutými sáčky se zlatými (!) knoflíky, ve kterých jeden vypadá jako cirkusová opice převlečená za maršála. Valí se na nás tylové sukénky, které vám vykouzlí pozadí vykrmeného oře, a želbohu se vyrojila i trička s ragbistickými vycpávkami.

A pak, když už mám chuť všechno kolem rozstříhat, na mě z poličky pod ramínky zavrčí mokasíny se střapcem, kterým jsme na střední škole kvůli masové oblibě našich nevkusných otců říkali „fotři“. Tato sněť, která se letos šíří obchody, se jmenuje návrat osmdesátek. Proč? Za co?

Považuji si toho, že jsem nevyrůstala za války.

A považuji si i toho, že jsem nebyla teenagerem v osmdesátkách. Jsem neochvějně přesvědčená, že největší zločin na ženách – hned po tom, že v historii nesměly volit, ba ani dědit – byla tuhá trvalice, obočí vyškubané do přitrouble udiveného obloučku, vycpávky a jakási volná kaťata vyšponovaná až k poprsí. Podívejte se na Dynastii, a zakuckáte se smíchy, ne že ne!

Připadá mi zvláštní, jak se z nevybíravě sexy módy v rozvolněných šedesátkách (ach, ty geometricky střižené minišaty na Olince Schoberové!) za pouhých dvacet let mohlo stát cosi, co poškozuje občanská práva většiny žen. Takže mi letos vlastně ani nevadí, že nemám peníze. Za hadříky neutratím. Módní časopisy se můžou snažit, jak chtějí, ale když vidím dívky, které se nebezpečně podobají slečnám na socialistických igelitkách, mám chuť všechny poslat do nápravného vkusového tábora.

Nějak ale nakupovat musím.

A tak řádím mezi šminkami. Slyšte mě pilně a neomylně: doma mám přesně třicet čtyři rtěnek. Levné, ale i takové, po jejichž koupi jsem jedla jen suché rohlíky. Svou sbírku oceňuji na pár desítek tisíc, fakt. Koupím jednu, hned mě omrzí. Koupím další, nadšeně telefonuji kamarádce: „Mám ji!“ Ale mám houby, za pár dní zjistím, že to ZASE NENÍ ONO! Abyste mě pochopily – celý život hledám takový svatý rtěnkový grál. Mám jasnou představu, jakou rtěnku chci. Je růžová, ne málo, ani moc. Nedělá žluté zuby. Jednoduché zadání? Pište si, že ne. V šuplíku se mi válejí nejrůznější odstíny růžové – fuchsiové, béžové, korálové i dofialkova.

Moje omezené a barvoslepé kolegyně nikdy nepoznají rozdíl. Prý mám „růžovou pusu“. Pcha, nepoznají jemné nuance! Svět stižený osmdesátkovou gangrénou mě zkrátka nechápe. A já zas nechápu, jak lidé mohou žít ve světě bez správně růžové rtěnky.

Mimochodem, co nevidět se prý vracejí šedesátky. Ale já mám jasno. Ať si třeba nastoupí honzíky z viktoriánské éry, já s rtěnkami nepolevím!

Číst 2169 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:00

Další články

Reklama