Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Zábava

Od zítřka nevařím!

Také si občas mezi přípravou menu podle michelinského šéfkuchaře a poklusem s prachovkou postesknete, že to vlastně doma nikdo neocení? Dvojboj o nejlepší manželku a matku je disciplína, která nezná vítěze, jen poražené. Nejvyšší čas zařadit zpátečku.

Ivona Šouralová | 31. 07. 2016
Foto: Getty Images
 
Není to zase tak dávno, co jsem podvědomě vyznávala víru, že žena by se měla pro děti, rodinu či partnera beze zbytku obětovat. Odpočinek nebo čas jen pro mě? To je přece přežitek, který výkonná česká žena k ničemu nepotřebuje! Jste na tom podobně? Vřele doporučuju se probrat a znovu nenápadně vybojovávat místo, které člověk v dobré víře naprosto vyklidil, dřív, než skončíte na hranici psychického a fyzického vyčerpání.
 
1. Malá škola sebeobětování
Vadí vám, že toho doma stihnete udělat dvakrát víc než všichni ostatní? Že sice také ‚něco‘ dělají, ale vy toho prostě děláte tak nějak nejvíc, a to už pěknou řadu let? Kamarádka vás nad vínem možná polituje, ale od členů vlastní domácnosti se soucitu nedočkáte nikdy. Když začnete po večeři při sklízení nádobí ze stolu vztekle bouchat talíři o linku, možná si toho nakonec i někdo všimne, ale nejspíš si to vysvětlí tím, že jen máte ‚svoje dny‘, případně že jste asi měla těžký den v práci. Přímá sdělení jsou mnohem lepší než náznaky a záchvaty sebelítosti. Samozřejmě, můžete si sebeobětování pořádně užít a alespoň dvakrát týdně mírně plačtivým hlasem říci, že kvůli rodině nemáte žádný čas na sebe, a ještě si pro samé výdaje nekoupíte ani bavlněné tílko ve výprodeji. Nový model se ale většinou musí trochu usadit – když jsem si posteskla, že trávím půlku života u sporáku, partner navrhl, že se tolik vařit nemusí. V rodině se čtyřmi pubertálními dětmi je to ovšem holý nesmysl, na každodenní večeře venku bychom si museli vzít spotřebitelský úvěr. Vařit sice nakonec nezačal, ale ujal se aspoň praní prádla.
 
2. Volno není sprosté slovo!
Že vás nikdy ani nenapadne si třeba v neděli odpoledne lehnout a jen tak zevlovat? Chyba, vsadím se, že vašeho partnera to napadne, aniž by u toho cítil nějakou výčitku. Místo toho, abyste kolem něj chodila a ostentativně natřásala prachovkou, natáhněte se taky. Neuvažujte o tom, že přece nejste tak utahaná, on také zalehl hned, jak dojedl poslední vámi usmažený řízek. A že byste mezi tím zvládla vyplít záhonky nebo alespoň poklidit a při tom si s dětmi opakovat slovíčka z němčiny? Možná byste to zvládla, ale věřte, nestojí to za to. Ještě důležitější než poflakování se dvacet minut po nedělním obědě je skutečný volný čas. Není to sprosté slovo!
 
3. Nejčistší podlaha ve střední Evropě
Možná si myslíte, že vysoký lesk nábytku, stejně jako podlaha, z níž se dá pojíst v jakoukoli denní a noční dobu, dokazují vaše lidské kvality mnohem přesvědčivěji než třeba schopnost konverzovat ve třech jazycích. A že byste místo uklízení vyrazila na výlet? Tak to už vůbec. Pokud to máte podobně, raději se rychle proberte, protože vypiglovanou domácnost až na chorobné puntičkáře stejně nikdo neocení a krom toho budou mít všichni pocit, že se to stejně uklízí tak nějak samo. Možná vás uklízení baví, ale vážně až tolik, že mu hodláte obětovat třeba půlku víkendu? Pokud máte pocit, že jakmile s úklidem trochu polevíte, bude těch psích chlupů a vlasů na podlaze moc, zvažte, zda si nemůžete dovolit paní na výpomoc. 
 
 
4. Je libo domácí žitný chléb?
Jistě, když člověk zatne zuby a nastaví mód ‚dokonalá matka‘, lze stihnout všechno – počínaje svačinami z doma pečeného chleba s biosýrem z farmářského trhu přes rozvoz dětí do kroužků, poklizení bytu, dvouchodovou večeři až po sehnání dárku pro tchyni a učení se rovnic s potomkem. Pokud chcete každý večer padat do postele únavou a usnout dříve, než přečtete dva odstavce z knihy, na kterou se takhle chystáte už měsíc, klidně v podobném rytmu pokračujte. Jen musíte počítat s tím, že se to někde odrazí – třeba na vašem zdraví. „Měla jsem pocit, že všechno stíhám, jen mě víc a víc bolela záda, což jsem přičítala sezení u počítače v práci. Fyzioterapeutka, k níž jsem se dokopala, mi to vysvětlila spíš tím, že jsem v neustálém napětí, protože neumím zvolnit,“ říká pětatřicetiletá Linda. A zatímco chodí na rehabilitaci, učí se, že toho musí stíhat méně. 
 
5. V obýváku jako v práci
„Moje máma vždycky říkala, že si všechno udělá radši sama, protože nikdo jiný to tak dobře neudělá. Nakonec nedělala nic jiného, než že chodila do práce a dřela doma – a my jako pubertální hajzlíci jsme ji v tom nechali,“ přiznává Monika, kterou spolu s bratrem vychovala jejich rozvedená matka sama. Tady zřejmě hrál roli ještě pocit, že rozvod je selhání, které je třeba si doma oddřít dvojnásob, aby děti netrpěly. Jenže ony daleko spíš budou trpět, když je ani trochu nezapřáhnete – nebudou se o sebe umět postarat, a navíc na ně matka nikdy nebude mít čas. Protože uklízí, vaří, peče, pere a tak dále. V domácnosti to funguje podobně jako v práci – dobrý šéf není ten, co zvládne všechny úkoly sám, ale ten, který je dokáže v přiměřené míře delegovat na své podřízené, kterým tím dává najevo svou důvěru, a jen si odškrtává jejich splnění. Díky tomu je všechno hotové, on sám nemusí v práci sedět od nevidím do nevidím a ostatní mají pocit, že se podíleli na společné věci. Dělejte to stejně.
 
6. Spánek, luxus pro lenochy?
Také vás v dětství i o víkendu budili nejpozději v osm, protože spát přes den je hřích a vždycky se dá dělat něco užitečnějšího? To se možná dá, ale proč? Zvláště byste se nad sebou měla zamyslet, pokud i o volných dnech vylézáte z postele v sedm, abyste nakoupila, navařila a napekla, a zatímco ostatní spí, těšila se na jejich pochvalu. Výjimkou, kterou by vám schválil i osobní terapeut, je snad jen to, že vstáváte se slepicemi proto, abyste si sama zaběhala, v klidu vypila kafe nebo četla, a dělá vám to radost. 
 
7. Transformace v koš
Moje máma s námi jedla u stolu asi tak dvakrát ročně – na Vánoce a na Silvestra. Měli jsme malou kuchyň, v níž se ke stolu standardně vešly jen tři židle, zatímco my jsme byli čtyři. Dala se přinést i další, ale podle ní to nestálo za tu námahu. A tak nedělní (ale i narozeninové) obědy jedla na stoličce přiražené ke kuchyňské lince, zatímco my jedli u stolu zády k ní. Že je to příšerné, mi došlo až někdy ve dvaceti – protože to tak přece bylo normální a mojí mámě to nijak nevadilo. Zařekla jsem se, že já budu u stolu sedět vždycky. Stejně jako nikdy nedojídám zbytky, protože mně to přece stačí – nejsem popelnice na nedojedené jídlo.

Článek vyšel v Marianne 08/2014.