Reklama

Předjaří

Předjaří je doba před jarem, kdy už nám nevládne strnulá sněhová královna, ale jaro si ještě nepřevzalo všechny kompetence. Tají ledy na řekách, voda stoupá a odnáší zimní nepořádek, v lesích a na kopcích mizí sníh a rozdováděné potůčky si hledají cestu do údolí, kde vytvářejí rozlivy a přehrady plné staré slámy a větviček.

Napsala Vanda Kunzová Vydáno 13. březen 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Předjaří

Země je nacucaná jako houba a šedé loňské drny se smekají pod nohama, jako byste chodili po kuželkářských koulích. Celá příroda voní vlhkostí a tlením a novými přísliby. Stromy a keře jsou ještě úplně holé, pupeny se zatím skrývají, ale v rudohnědé barvě kůry už je poznat blízkost probuzení. Nebe je vysoké, mraky po něm běží v ostrém jarním větru pořádnou rychlostí a dělají impozantní pozadí pro ptáčky. Ptáci, tedy ti stateční otužilí borci, kteří vydrželi přezimování, si na vyleštěné modrojasné obloze zabírají ty nejlepší fleky, než se sem nahrne ta změkčilá havěť z teplých krajů. Ze stromových hnízd vylezou první veverky, vypadají celé uválené, rozježené a uprášené, tak honem vybíhají hledat čerstvou potravu, která jejich kožíškům dodá lesku a slávy.

Mám předjaří ráda; jediné, co mi vadí, jsou obrovské teplotní výkyvy mezi ránem, kdy jdu do práce, a odpolednem, kdy brázdím město po nákupech a pochůzkách, než se vrátím domů. Při tomto počasí teplotních skoků můžeme pozorovat ženin skutečný věk.

Mladé dívky poznáme nejlépe ráno. Není už tma, jarní svítání se posunuje směrem k šesté, ovšem díky celonoční jasné obloze rtuť teploměru leze pod nulu, pod nulu, pod nulu, až se někdy dočista schová ve svém skleněném domečku. U nás v podhůří je minus deset běžná jarní ranní teplota. Mladá kráska vyráží do mrazu oblečená v jarním – krátké kalhoty či suknička, nízké botičky na tenoučké podrážce, popelínový plášť nebo bundička do pasu přes vystřiženou halenku bez rukávů.

Nemůže jít pěšky, protože v zákoutích parků i ulic ještě na její plátěné balerínky útočí sníh, tak se třese na zastávce autobusu jako velmi drahý pes, cpe si ruce do kapes až po lokty a má husí kůži i na obličeji. Zuby jí klapají jako kastaněty a prsty má promodralé a zaťaté do držadla barevné kabelky vhodné na pláž, ovšem plné papírových kapesníků a kapek do nosu – bůhvíkde zas načapala rýmu.

Ženy zralého věku se nějakým předjařím nenechají zviklat, jejich letitá zkušenost (vykoupená mnoha rýmami, zápaly plic a jednou i pěkným zánětem ledvin) jim říká, že počasí je to, co říká teploměr, nikoli to, co si přeju. Cestu do práce si razí v zimních bufách nebo kozačkách, které jí umožňují přejít i Alpy, péřová bunda či kabát s kožešinkou na límci zajišťují báječné teplo.

Vlněnou zimní šálu vymění moudrá žena za lehčí hedvábný typ, taky beranici z polární lišky nahradí čapkou či kloboučkem, ale pletené rukavice z kabelky ještě nevyndává. Když potká cizí mladou dívku ve stadiu rampouchu, dívá se na ni soucitně, jedná-li se o dceru, vynadá jí mocně a jmenuje všechny orgány, které může člověku zima nenávratně poškodit.

Odpoledne se role prohodí. I teď je deset stupňů, ale plusových a na slunci aspoň patnáct. Mladá dívka jde ze školy či práce, kráčí krokem královen od Nilu ve svých křehkých střevíčcích, suknička odhaluje oblá kolena, popelínový plášť lichotí postavě. Plážová taška přes rameno působí radostně. Dívka vypadá jako jaro samo a ví to a koupí si kytičku prvních fialek.

Zralá žena jde z práce domů, v ruce nese tlustý neskladný kabát, na který si občas šlápne propocenou botou. Bohužel nezvládne nést v ruce i tlustý svetr, a v kabelce už má rukavice, čepici a šálu, takže si musí svetr ponechat na sobě. Je stará, unavená, zpocená a má barvu salátu z červené řepy a ví to a koupí brambory a toaletní papír a točený salám a lahev vína. A jde domů a těší se na opravdové jaro.

Číst 2371 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:06

Další články

Reklama