Kouzlo

S mou výškou a poměrně výraznými rysy jsem byla vždycky nepřehlédnutelná, jenže protože jsem od přírody introvert a ve flirtování jsem asi tak stejně dobrá jako v kvantové fyzice, vždycky mě to přivádělo k šílenství. Ty kradmé pohledy, úlisné úsměvy nebo nedej bože slizké poznámky. Minisukni jsem si oblékla za život tak dvakrát, rtěnku jsem si párkrát nesměle nanesla v koupelně před zrcadlem, abych ji rychle venku smazala kapesníčkem, a vždycky jsem děkovala bohu, že mě obdařil velikostí podprsenky 1B, takže jsem nemusela řešit potíže s dmoucím se dekoltem. „Proč na mě pořád někdo civí?“ prskala jsem vztekle, když jsem zachytila něčí pohled. „No protože seš hezká holka,“ ujistil mě přítel a vesele mě plácnul přes zadek. Nechápal, jaké to je, nechat po svém těle bloudit cizí pohledy a představy chlípných maniaků.

Přiznávám, že když mi o pár let později přišla sdělit jakási slečna v síťovaném tričku s velikostí poprsí 4D, že ji můj přítel miluje a budou se brát, vzalo mi to na čas chuť do života, ale brzy jsem se vzpamatovala, i když můj pohled na slečny s hlubokými výstřihy a vyzývavým líčením se ještě přiostřil.

Toho léta za mnou do Prahy dorazila na návštěvu moje pubertální, o deset let mladší sestřenice. Jako starší a zkušenější matadorka jsem se rozhodla vyvést ji do společnosti a ukázat jí velký svět. Vyrazily jsme na nákupy, daly si oběd a večer si zašly do kina a na drink. Celý den jsem to cítila, ale až večer, když jsem popíjela dvojku bílého vína a sestřenice svůj barevný nealko koktejl s paraplíčkem, mi to došlo: Všechny ty nesmělé, zvědavé, vyzývavé, nevychované, slizké, buranské, oplzlé a dotěrné pohledy směřovaly pouze na ni. Mohla jsem si vysypat misku buráků na hlavu a svléknout se donaha, a žádný z přítomných mužů by si toho nevšiml. A to nejpřekvapivější na tom všem bylo, že místo toho, aby se mi ulevilo, jsem začala být nervózní.

Odjezdem sestřenice to neskončilo, právě naopak. Zatímco četnost pohledů žen, které klouzaly po mém novém kabátě, hodnotily sestřih vlasů nebo novou kabelku, zůstávala konstantní, muži se dívali čím dál častěji skrze mě, jako bych zmizela. Až tehdy – tedy kolem čtyřicítky – jsem objevila mocné kouzlo šminek a rafinovaných střihů oblečení. Pokud chci být vidět, stačí sáhnout po kouzelné krabičce se šminkami a přiléhavějším střihu oblečení. Když chci zmizet, vyrazím ven nenalíčená. Zatím to funguje, ale je mi jasné, že jednoho dne pro polovinu obyvatel zeměkoule zmizím docela. A pak konečně vyrazím do té cukrárny.