Reklama

Švihačky lázeňské a Radio Ga Ga

V dnešní době je velice populární takzvané SPA. Nevím sice, co to znamená, ale rozhodně je to plné wellnesu, beauty, rejuvenace, relaxace a mořského bahna… Proto jsme se s kámoškou rozhodly jet do úplně normálních LÁZNÍ, kam ještě wellnes nedorazil a místo mořského bahna jsme si chtěly chrochat v perličkové koupeli plné obyčejné rašeliny. A tak se víceméně stalo…
Napsala Andrea Kobielska Vydáno 02. květen 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Švihačky lázeňské a Radio Ga Ga

Neviděly jsme se už tři roky a za tu dobu jsme povily pár dětí a stihly se od poslední společné akce psychicky i fyzicky dost vyčerpat. Takže jsme odevzdaly ratolesti svým báječným mužům a dámská jízda v rašelině se skleničkou sektu mohla začít!

Na pokoji skutečně stál kbelík s ledem a v něm kýžené bublinky na přivítanou. Tak jsme se jaksepatří přivítaly a úprkem hnaly na oběd do jídelny. Tam nám lehce strnul úsměv na tváři, neboť se ukázalo, že jsme zcela jistě nejmladší účastnice víkendového turnusu. Nebylo to tak zlé, cítily jsme se prostě znovu jako náctileté a po těch bublinách jsme se možná tak i chovaly. Už prvního dne jsme zaznamenaly úspěch u druhého pohlaví, neboť se k nám po obědě nenápadně přisunul pán od vedlejšího stolu a bezelstně se zeptal: „Dámy, jaké jste měly to maso? Já ho vůbec nemohl rozkousat!“ a obnažil špatně držící zubní protézu. K tomu všemu nám z reproduktorů zpíval Freddie Mercury – Another One Bites the Dust…

V recepci jsme po příjezdu dostaly podrobný harmonogram všech procedur, kterými když projdeme, budeme znovu připraveny na každodenní život. Propuklo to lymfatickou drenáží, kterou jsem strávila docela příjemným klábosením se starší, ale pořád krásnou masérkou. Byla krutopřísná, když řekla: „Dnes večer musíte opravdu hodně pít!“ A tak jsme si to vzaly k srdci.

Další den začal velmi poeticky, když nám v 6.30 zazvonil budík! Co je tohle za lázně, kde snídani podávají od 7.00 do 7.45 a ani o minutu déle? Celé štěstí, že jsme si k tomu mohly poslechnout Freddieho Mercuryho, tentokrát povzbudivé Show Must Go On. Podle plánu jsme už na osmou hodinu měly naplánovanou perlivou olejovou lázeň. Tato procedura se bezesporu stala největším zážitkem pobytu.

Moje vrozená obava z míst veřejných, zejména těch, kde je třeba se hromadně obnažit, mě na chvíli téměř paralyzovala. Fakt, ze jsme si obě zapomněly hotelové bačkůrky, mě rozhodil natolik, že jsem celou cestu až k vanám, ano, VANÁM, nemyslela na nic jiného než na různé odrůdy plísně.

Pohled na čtrnáct dalších žen hovících si v ocelových vanách plných barevných roztoků mě měl uklidnit, ale dál jsem cítila, že opravdová pecka měla teprve přijít. Doklopýtala jsem ke své vaně, kde už čekala paní s plastovou lahví od aviváže bez etikety, která se rychle optala: „Olejová?“ a já na to: „Ne, Kobielska“. Pak jsem znejistěla, přikývla a ještě se zeptala, zda si před tím, než skočím do vany, můžu omýt plosky nohou. Paní na chvilku zkoprněla než odvětila: „To nemusíte! Nám to nevadí, my to pak umejem!“ Moje kamarádka zakoulela očima nad mou fóbií a s chutí hupla do vany, do které jí předtím paní ucvrnkla trochu ‚aviváže‘.

Když už jsem do vany žbluňkla i já, přestala myslet na blbosti, jako jsou případní mikrobi po předešlých návštěvnicích oné vany nebo tlaky po snídani a ranní kávě, a začala jsem se těšit, jak si půl hodiny nerušeně pokecáme. K této představě mi chyběly jen velké aromatické svíce a možnost odmyslet si čtrnáct dalších van okolo. V tom ovšem do našeho boxu vtrhla paní (už bez aviváže) a zavelela: „Podhlavníky!“ V našich letuškovských, k evakuaci vytrénovaných hlavách jsme chvíli nedokázaly rozpoznat daný povel – holt známe jen hlavy dolů, chyťte kotníky, případně brace for impact! Naštěstí jsme rychle procitly, uchopily nafukovací nářadí a vtěsnaly jej pod hlavu. Paní pak s prstem na zlověstně vypadajícím tlačítku křikla: „Držte se!“ a než jsme věděly čeho a proč, pustila do vany hotové peklo v podobě obřích bublin, které námi házely jak hadrovými panenkami. Bubliny celkově znemožnily jakoukoli konverzaci a my jsme pochopily, k čemu slouží madla po obou stranách vany. Po půlhodině jsme z vany vylezly zničené a trošku jsme lepily. S ohromnou dávkou zadostiučinění jsme si naordinovaly další bubliny, ale už na pokoj! K večeři byla svíčková a Freddie Mercury – It’s a Kind of Magic...

Další den proběhl prakticky v klidu, jen my, naše manikúra, pedikúra, kosmetika, masáž a 3x dennĕ Freddie Mercury – Friends Will Be Friends!

Poslední den jsme zakončily další lázní, tentokrát jsme věděly, do čeho jdeme, takže jsme byly náležitě připraveny. Bohužel nám ale nevyšel společný box, a tak jsem v esenci z růží ležela vedle tlusté paní v rašelině. Co naplat, aspoň na čokoládový zábal dolních končetin jsme šly spolu. Čokoláda byla slaná, trošku smrděla rašelinou a vlastně mi připomínala úplně něco jiného než čokoládu.

Celou sérii procedur jsme zakončily v sauně, ze které jsme po hodině vyšly spařené jako raci, ale aspoň jsme měly jistotu, že už určitě můžeme řídit! K obědu jsme měly švestkové knedlíky a Freddie se s námi rozloučil evergreenem I Want to Break Free. Daly jsme si svorně závazek, že tohle bude náš každoroční rituál, protože Who Wants to Live Forever, ten jezdí do lázní! ;-)

Číst 2556 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:08

Další články

Reklama