Reklama

Trochu jiná jóga

Ležím na podložce v zšeřelé místnosti, hraje tichá hudba a já si v duchu přerývaně recituji slavný Villonův epitaf: „... ať pozná hlava, oč je zadek těžší..."

Napsala Vanda Kunzová Vydáno 15. listopad 2012
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Trochu jiná jóga

Jestli hádáte, že jsem na nějakém alternativním literárním semináři, jste vedle. Jsem na hodině jógy s naší novou cvičitelkou a snažím se udržet ještě chvíli zadek výš než hlavu.

Chodila jsem na jógu už dřív a hrozně jsem si to pochvalovala. Některé z vás, milé čtenářky, si jistě vzpomenou na článek, v němž oslavuji milou, malou a něžnou ženu velikosti chrousta, která nás loni uváděla do tajů ásan a meditací. Její hlas byl tichý, její letora holubičí, její metody jemné. Po prázdninách jsem spěchala do tělocvičného sálu a těšila jsem se na další útěšné chvilky na karimatce.

Všechny už jsme ležely na zemi, přikryté bleděmodrými heboučkými dečkami ve slastném očekávání hodinové relaxace, protahování a hlubokého dýchání. V mém případě dokonce i chrápání, protože trvale přetížená dětmi a prací pravidelně usínám, už když mám levou nohu teplou sotva po koleno. Místo ‚chrousta‘ vešla do sálu nějaká paní typu česká mamka pásová. Statná, zdravá, výkonná, naprosto nesentimentální a nedbající nářků; schopná přežít reálný socialismus, českou variantu kapitalismu i život po boku českého muže. Nejprve mě napadlo, že je to uklízečka a bude v sále luxovat, ale pak jsem si uvědomila, že má na těle tepláky a ve tváři zarputilý, leč nadšený výraz. Došlo mi, že je to naše nová cvičitelka a že je konec holubičích metod. No nic, dám jí šanci.

Dáma se své šance chopila s nadšením a bez váhání. Dechovými cvičeními vleže na zádech pod peřinkou nás prohnala během dvou minut. Trochu to připomínalo rentgen plic – nadechnout, vydechnout, nedýchat, hotovo! A už to jelo – musíme si zahřát svaly a rozhýbat klouby! Nahoru, dolů, kočka, hory, prkno, střecha! A vydržíme! A nekýváme se, nejsme pendlovky! Vý-drž! Vý---drž! Zpevněné bříško a vý--------------drž! Začínám chápat, jakou povahu musí mít poháněč otroků.

Těsně před mým kolapsem skončila rozcvička a cvičitelka nám s úsměvem sdělila, že dnešní lekce bude výrazně odpočinková, relaxační a že nás zklidní a pozitivně naladí. Třesu se ležíc na podložce jako hromádka aspiku, moje svaly se svíjejí v křeči. Pozitivně naladit mě může snad jen okamžitý převoz na lůžko a sklenka na uklidnění. Cvičitelka to vidí jinak – vysvětluje, že k nejlepší relaxaci pracující ženy dojde, když bude hlavou dolů a vystrčí kostrč k zářivkám. Chvíli mluví o lymfě a o hlubokých svalech, pak nám ukáže, jak na to. V jejím podání to vypadá jednoduše: lehnete si na záda, pak elegantně zvednete nohy obloukem nahoru, pak je pomaloučku natáhnete dozadu za hlavu, vystrčíte zadek ke stropu a tak si chvíli hovíte. Má to nějaké pěkné indické jméno, takže s chutí do toho, půl je hotovo. Nohy šly nahoru docela snadno, ale za hlavu vůbec, protože na jejich konci se nachází můj zadek, a to není věc, kterou by kdokoli chtěl zvedat ke stropu. Nakonec se mi ho povedlo vypáčit, ale v ten moment, kdy se nohy převážily směrem k podlaze za mou hlavou, nahrnulo se mi břicho na prsa, prsa na podbradek a podbradek přímo na obličej a začala jsem se trochu dusit. Nebyl problém v této poloze zůstat, byl problém ji přežít.

Po sáhodlouhé výdrži jsem se převalila na bok a ležela jak vyvržený vorvaň. Do šatny jsem se ploužila ztrhaná, ale nezlomená. Nedopustím, aby nade mnou zvítězil poháněč otroků! Toho bohdá nebude, aby český jogín z karimatky utíkal! Takže zase ve čtvrtek…

Číst 1815 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:03

Další články

Reklama