Reklama

V sobotu to dospím

Jako většina žen v našich krajích chodím každý den do práce. Práce mě baví, někdy dokonce těší (to když mi jde od ruky), někdy to tam prostě musím nějak vydržet (to když mi to od ruky nejde a vyrábím botu za botou).

Napsala Vanda Kunzová Vydáno 01. srpen 2012
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
V sobotu to dospím

Pracuji v teplé, světlé kanceláři, mám dost času na oběd, a dokonce mám i dveře, které mi zajišťují trochu soukromí. Řeklo by se pracovní život v peří, jenže…

Mým jenže je vstávání do práce. Předesílám, že nezaspávám a nevymýšlím dvakrát týdně výmluvy, že v parku přes cestu padl strom, honil mě vzteklý pes, měla jsem podivné ranní zdravotní potíže či že jsem zachraňovala na stromě uvízlé koťátko. Prostě ráno vstanu a jdu do práce. Ale jak já to vstávání nenávidím!

Budím se ještě před svítáním a dívám se na budík. Můžu spát ještě skoro dvě hodiny, to je milé. Otáčím se na druhý bok a chumlám si hlavu pod peřinu. Za chvíli se probouzím znovu, protože se mi to ve snu nějak přesmyklo a já si nepamatuju, jak dlouho ještě můžu spát, což mi zvyšuje adrenalin, takže nemohu spát. Vida, skoro dvě hodiny. Chumlám se a v duchu propočítávám, jak dlouho jsem spala mezi prvním a druhým probuzením. Počty mi moc nejdou, pořád se musím vracet na začátek, před očima mi naskakuje obrovský svítící ciferník a hýbe ručičkami tam a zpátky. Spím jen napůl, mezi počítáním registruji, že venku někdo startuje auto. Začnu počítat, o kolik později bych mohla vstávat, kdybych měla auto, simultánně s tím počítám, kolik hodin bych musela pracovat, abych si na auto ušetřila. Vychází mi, že bych chodila spát jen asi každý třináctý den, obracím se na břicho a počítám, kolik aut bych si mohla koupit, kdybych nemusela spát vůbec. Vtom zvoní budík. Nejsem vůbec odpočatá, mám hlavu plnou čísel a chce se mi úplně nelidsky spát. Posunuju budík a zkouším ještě pět minut. Celých pět minut se lituji a myslím na to, že nikdo na světě nemá tolik práce jako já. Budík zvoní znovu, přinutím se otevřít oči. Přemýšlím, jakou bych mohla mít nemoc, abych mohla zůstat pár dní v posteli. Žádná nemoc, kterou bych dokázala simulovat, mě nenapadá, navíc počítám, kolik by mě stála týdenní pracovní neschopnost. Je mi do pláče, protože pochopím, že opravdu musím vstávat. Mám jedinou touhu, jít rychle do práce, všechno to tam odbýt a vrátit se pod peřinu. Studená voda, pasta na zuby a snídaně mě se světem opět smíří a pěší cesta do práce kolem lesa a přes park mě dokonce i pozitivně naladí, přesto si celý den říkám, jak se v sobotu pěkně dospím.

Sobotní svítání mě zastihne úplně čilou. Zrovna jsem dopočítala, o kolik později můžu vstávat, když nemusím do práce. Číslo je tak radostné, nabije mě takovou energií, že vyskočím a dám prádlo do pračky. Až vstanu, budu už mít vypráno, takže vlastně můžu spát o něco déle! Venku se klube sluníčko, vylézá nad kopec a vypadá tak krásně, že chvíli stojím u okna, než mi dojde, že bych si mohla sednout ke stolu a uvařit si k tomu kávu. Piju kávu a čtu si. Celý dům je potichu, i soused s autem spí, jen pračka spokojeně žmoulá ručníky. Pustím ještě myčku, abych až vstanu, měla všechno připravené. Přečtu další kapitolu, udělám si k ní ještě jeden šálek kávy. Přemýšlím, co by se asi hodilo k obědu, a mezitím si oloupu pár cibulí a naložím maso; až vstanu, budu mít pěkně všechno hotové. Pověsím prádlo, vyklidím myčku a dočtu knížku. Mezitím vstávají moje dcerušky, protože se blíží poledne a hlady už nevydrží spát. Mají hnusnou náladu a nadávají mi, že je budilo ždímání pračky a moje otáčení stránek v knize. Nechávám je dodělat oběd a jdu si rychle lehnout, protože za chvíli už budu muset vstávat. Telefonuje mi moje matka a diví se, že jsem ještě v posteli, proválet celé boží dopoledne je hřích.

V sobotu večer bývám hodně ospalá, ale nechci jít spát, když jsem si přispala celé dopoledne. Tak koukám, co se kde šustne a kde co tepe, kamarádi a kamarádky a nějaká ta sklenka, takže do postele se dostanu notně po půlnoci, ale za svítání si spočítám, že to všechno v klidu dospím, je totiž neděle a mám dost času. Zatímco počítám, volá mi matka, abych zase neprospala celý den, soused si na dvorku kladivem opravuje auto, děti mají hlad a já vstávám a snažím se ignorovat fakt, že zítra ráno zase musím vstávat do práce. Ale co, v sobotu to dospím.

Číst 1646 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 14:55

Další články

Reklama