Reklama

Ženy, které se nebály změnit svůj život IV

Předešlé tři ženy, které jsme vám v našem seriálu představili, prodělaly velkou životní změnu díky své vlastní iniciativě. Příběh výtvarnice Romany Andělové je ale trochu jiný. Do jejího osudu zasáhla závažná nemoc, která jí však nakonec i něco dala...

Napsala Zuzana Hošková Vydáno 30. leden 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Romana Andělová Romana Andělová

Když bylo Romaně dvanáct let, onemocněla akutní leukemií. Tehdy musela zvládnout více než rok trvající bolestivou léčbu v nemocnici, kam za ní nemohli přijít ani rodiče. Společnost na lůžku jí dělali jen tři plyšáci, kterým vymýšlela vlastní svět, do něhož často také utíkala. Měla štěstí a uzdravila se. Na období nemoci však nezapomněla a jako dospělá žena se rozhodla vrátit se nakonec tam, kde prožila nejtěžší období svého života, do Fakultní nemocnice Motol. Vedla ji k tomu touha pomoci dětským pacientům, kterým chtěla svým výtvarným talentem zpříjemnit zdejší pobyt. Nemocniční prostory a pokoje vyzdobila svými kresbami a děti se v nich nyní cítí mnohem lépe. Renatu si také možná pamatujete v souvislosti pořadem Den D, v němž se jí podařilo oslovit hned dva investory. Zaujala je právě svými příběhy a kresbami planety Bimbuli a Krkounů, které začala vymýšlet v době, kdy byla upoutána na lůžko. Více o tomto projektu se dozvíte na http://www.krkouni.cz/.

Jak vzpomínáte na neradostnou dobu strávenou v nemocnici?

Myšlenkám na toto období se snažím spíše vyhýbat. Občas se samozřejmě vynoří, ale dnes už vím, že je lepší dostat to ze sebe ven. Prostě se vypovídat, vyplakat a jít zase dál. Nejvíc toho se mnou proplakala má kamarádka Alenka, která mi pomáhala už tehdy. Věděla o mé diagnóze víc než já a za celou tu dobu

nepustila mou ruku. Dodnes mám v pracovně na tabuli citát Amicus certus in re incerta cernitur. A věřte, že zatraceně dobře vím, co to znamená! V nejistých dobách poznáš jistého přítele…

Romana

 

Co vám tehdy nejvíce chybělo?

Moji spolužáci, kamarádky a také škola. Připadala jsem si jako zakletá ve spárech samoty. Nemoc, a především její léčba mi sebraly dost sil, takže jsem většinu času prospala.

Jak moc vám tehdy nemoc změnila život?

Byla jsem malá holka, ale vrátila se jako ‚velká‘. Nikdy už jsem se neztotožnila s názory a prioritami svých vrstevníků, jen jsem jim naslouchala. Trápila jsem se svou odlišností, ale neuvědomovala si, že může být následkem právě těchto prožitých zkušeností. Zatímco jiné dvanáctileté holky tajně zkoušely máminy střevíčky a korále a chodily s klukama do cukrárny, já byla bez vlasů a denně svědkem těch opravdových hrdinských činů.

Kdo je pro vás hrdina?

Lidé si hrdinství často představují jako Hurvínek válku. Vybaví si hrdiny z filmových pláten a seriálů. Pro mě jsou ale největší hrdinové rodiče, kteří dokážou pečovat o své těžce nemocné nebo handicapované dítě. Mnohým ženám, které se starají o postižené dítě dnem i nocí, se hroutí jejich soukromý život, protože jejich partner se nedokáže se situací vyrovnat a opustí je. Za své dlouhodobé hospitalizace jsem takových vztahů zažila víc než dost! Ani jsem netušila, jak moc to v budoucnu ovlivní i můj partnerský život. Samozřejmě tu pravou úctu a obdiv cítím až dnes, kdy jsem se stala sama matkou.

Čím jste vlastně chtěla být jako malá?

V tom jsem měla odjakživa jasno! Už jako čtyřletá holčička odpovídám dědečkovi na staré kazetě, že až vyrostu, budu kreslit u Bratří v triku. Zdraví mi osud příliš nenadělil, ale dostala jsem pastelky a hromadu snů, vnitřní motivaci jít dál a pomáhat si ty své sny tvořit. Prostě malovat, psát a číst pohádky a sem tam se do nich i schovat před okolním světem.

romanka2

 

Kdy jste se rozhodla věnovat se kultivaci nemocnic?

Asi před sedmi lety mě oslovila paní doktorka z kladenské nemocnice a celé to začalo. Jednalo se totiž o oddělení, odkud mě v říjnu 1987 odváželi s diagnózou akutní lymfoblastické leukemie do Motola. Do té doby jsem před minulostí spíše utíkala, najednou jsem byla zpět a vlastně to ani nebolelo. Spíš naopak, něco ze mě spadlo a zřejmě ukázalo cestu. Náhody přece neexistují, nebo ano?

Můžete shrnout všechny svoje aktivity? Která z nich vám nejvíce dělá radost?

Kreslím, maluji, píšu pohádky, poezii a texty písniček. Prostě tvořím, naslouchám a sdílím s dětmi jejich sny. Všechno na tom miluji a neměnila bych. Zatím není možné se věnovat pouze Krkounům a planetě Bimbuli, takže pracuji na projektech i jiných společností. Ty bimbulí mě samozřejmě naplňují nejvíc!

Jak na vaši tvorbu reagují vaše děti?

Mám dvě úžasné děti, Sáru (15) a Sebastiana (8), které mají v mé tvorbě téměř právo veta. Bastík je bezedná studnice nápadů, ani je nestíhám všechny zaznamenávat. Sárinka zase intelektuál a realista, který naše bláznivé nápady řádně učeše do smysluplné formy. Naslouchám jejich názorům a myšlenkám. Ve hře a nápadech jsou totiž ukryty i jejich přání a touhy. Můj sen pak není nic jiného než jim je pomoci uskutečňovat.

malovani_2

 

Jaké další aktivity a projekty v dohledné době chystáte?

Sny jsou velké a samozřejmě spojené s mojí kouzelnou planetou. Takže bychom chtěli představit dětem jednotlivé říše planety Bimbuli a jejich obyvatele, od žabáka Kulikvaka a žáby Kvakulíny po doktora Bumbacila, skřítky z rodu Bimbulus, mimobimbulšťana Bufa, profesora Bimbulíka, dráčka Šutráčka či vílu Bimbulinku. Také se chci s dětmi věnovat kreativitě a zútulňovat společně dál nejen nemocniční oddělení, ale i ostatní dětská zařízení včetně dětských koutků a školek. Prostě kreslit, zpívat, tancovat a tvořit!

Číst 2494 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:05

Další články

Reklama